Bleach v ČR

Díl třetí

---Katuše---

Probudilo mne ráno sluneční světlo, které mi svítilo přímo do tváře. Ano bylo teprve pět hodin a už svítilo slunce. Najednou mi začal pípat mobil. Otevřu jej, a koukám, že se tu má objevit hollow. Za chvilinku v ulici, kousek od mého malého domku. Ze stolku si v rychlosti vezmu odznak shinigamiho, přiložím si ho k tělu. Jakmile vyskočím ze svého těla, hned vyběhnu z pokoje ven na dvorek, vyskočím na střechu vedlejšího domu. Chvíli běžím po střechách a pak přeskočím na jinou. Tam zastavím a podívám se raději na mobil zda jsem na správném místě. Ano, mobil ukazuje že se tu za malinkou chvilku má objevit hollow. Zapípal mobil, to je už tedy podruhé. Bude jich více musím se připravit. Kouknu se tedy raději kde. Mé zjištění mne dost zaskočí. Má se objevit současně s tím prvním. To je dost neobvyklé, a ještě k tomu má každý jinou duševní energii. Ten druhý dost vysokou. Není to dobrý, ale nic se nedá dělat. Snad se objeví postupně a ne hned najednou.

Čekám tak asi dvě minuty, když se začne nebe otevírat. Z otvoru vyleze jeden malý hollow, hned za ním se začne otvor zvětšovat. Nemám moc času. Oni vážně vylézají hned za sebou, a toho jsem se nejvíce bála. I když jsem už dlouho shinigamim, a jsem velmi dobrá. V lidském světě mam hold omezené množství své duševní energie. Rychle se pustím do toho malého, který zrovna vylezl. I když je malý, stejně mi dá docela zabrat. Setnula jsem mu hlavu, to bylo to hlavní. Teď se jen musím zbavit toho velkého hollow. Jakmile jsem ho uviděla, nad sebou. Byl velký jako dvoupatrový panelák. A ta obrovská duševní síla, až mne to ochromilo a nemohla jsem se ani hnout. Nic.

Zařvu "Kruci, to tu mám teď umřít?! To není pravda! Ne!" V duchu ještě na sebe řvu: "Pohni se, pohni se, kruci hni se!!" stojím na silnici, nemohu se hnout. Hollow napřáhl tlapu, chce mne zabít. A já se nemohu ani hnout. Zavřu oči, a čekám, kdy mne zasáhne. Jenže cítím úplně něco jiného. Cítím jak mě někdo chytil v pase, a odskočil semnou na střechu. Jakmile otevřu oči, uvidím, jak mě drží Renji v náručí. Postaví mně, a ihned na mně začne řvát. "Prosím tě, co to tu vyvádíš! Proč jsi neuskočila! Chceš snad umřít!?"

"Díky Renji, že jsi mne zachránil." Usměji se, pak se zamračím a začnu na něj řvát zase já. "Tak ty se mě ptáš, co tu vyvádím?! Co asi, zabíjím hollow. Proč jsem neuskočila! Protože mě ta jeho obrovská duševní síla ochromila. A fakt zemřít nechci!" Stojím naproti němu, ruce skřížené na prsou, a k tomu se tvářím naštvaně.

"Jak tě mohl ochromit. Vždyť nemá skoro žádnou duševní sílu. Ty by jsi ji měla mít větší. A proč jsi tedy ječela, že zrovna zemřeš?!" Začal do mě šťouchat, v tom nás vyrušil hollow. Když po náš chňapl tlapou. Renji mě chytil za pas, a rychle odskočil na druhou střechu. Málem nás dostal, ale Renji je dobrý v boji a v rychlosti, a tak nás stihl přenést. "Zůstaň tady, je ti to jasné? Ať tě pořád nemusím zachraňovat." Začne se smát a vytasí svůj zanpakuto.

Renji se rozběhl na řvoucího hollow, jednou ránou mu usekl tlapu. Potom mu usekl nohu, nakonec mu setnul hlavu. Pak přiskočil ke mne, vzal do náruče, a odnesl k chatě. "Co to kruci děláš, Renji!" začnu na něj řvát jak na hluchého tupce. "Prosím tě, jen jsem tě odnesl do chatky. To snad vadí? Nechtěl jsem, aby tě zase něco ochromilo." Postaví mě na zem, a začne se pomalu smát.

"Hele tak to už nikdy nedělej. Doufám, že je ti to jasné. A ano, vadí to hodně. tak si zvykej, chlapečku." Vypláznu na Renjiho jazyk, a začnu se smát. Najednou se začal mračit. "Jo, je mi to jasné! Tak ať si tě klidně příště ten hollow sežere. Když se ti nelíbí že jsem tě zachránil." Otočí se, je vidět že je hrozně smutný. Až mi připadalo jako by chtěl začít brečet. Což je blbost, Renji nikdy nebrečí. Otáčel se že odejde. "Promiň, já jsem to tak nemyslela. Vždyť víš, jaká jsem, a že tě mam ráda. Jsi dobrý kamarád." A chytla ho za ruku, a otočila. Abych ho zastavila v odchodu, při tom jej otočím abych na něj viděla.

"Přeci vím jaká jsi, a moc dobře to ví. Vždyť jsem spolu sloužily jeden či dva roky, no není to pravda?" Řekl najednou s úsměvem na tváři.

"Sloužili jsme spolu tři roky, dobré tři roky. Škoda že jsem musela odejít." šla jsem si vlézt do svého těla. Renji mě následoval.

"Jen dobré? Spíše skvělé tři roky. A proč jsi vůbec musela odejít?" Posadil se na židli a čekal na mne v obýváku.

Jakmile jsem si vlezla do svého těla, řekla jsem. "Proč? Protože já nepatřím do Soul Society, ale do lidského světa. Vždyť jsem člověk, nejsem pravý shinigami, ale jen zástupce shinigami. Přeci to víc, a nedělej, že jsi na to už zapomněl." V očích se mi zaleskli slzy, při vzpomínce na ty chvíle v Soul Society.

"Na to se nedá zapomenout. Ale mohla by jsi někdy navštívit Soul Society. Rukii se po tobě moc stýská." Sedl si na postel. Přisedla jsem si k němu. "Mě se taky hrozně stýská, ale co s tím udělám. Nic."

"Víš, že ti to v té košilce vážně sluší? Měla by jsi takové oblečení nosit častěji." Začne do mě šťouchat a rýpat. "Hele, tohle bys říkat neměl, jestli si vážíš svého života. A nebudu nosit takové oblečení, jako pro panenky."

"Tak proč v tom spíš? Když ti to oblečení tak moc vadí." Dívá se na mě udiveným výrazem. "Protože mne v noci nemůže nikdo vidět, tak proto." Vstanu z postele a jdu se do koupelny převléci. Za dvě minuty vylezu ven. Renji stojí u ledničky, která je otevřená dokořán a hlava mu není vidět. "Co tam hledáš? Nějaký nový svět?" Zasměji se. Mezitím se na mne otočí, a v puse máš šunku. "Ty jsi hrozný, sotva přijdeš a už jíš."

"No co, mam hold hlad. Po boji s hollow mi nějak vyhládlo." Odeešel od ledničky a sedl si na židli v kuchini. "A Renji? Co tady vůbec teď děláš? Nemáš být náhodou v Soul Society?" a sednu si na druhou židli, naproti Renjimu.

"No, dostal jsem volno od kapitána Kuchikiho. Tak jsem si říkal, že se půjdu na tebe podívat, jak ti tu všechno jde. Přeci jsi byla zvyklá na něco jiného. Ale sotva sem projdu branou, a vidím tebe jak tam stojíš a nechceš uhnout před hollow. Přeci tě tam nenechám, svého bývalého parťáka takto naholičkách. Co bych to byl za shinigamiho kdybych ti nepomohl, buď jako parťák nebo jako kamarád. Ty by jsi to určitě pro mne udělala taky. Nenechala bys mě tam, ze ne?"

"No jasně, nechala bych tě tam, aby tě sežral. Taková zase nejsem. Ale je to divné že se tu takto objevili hned dva hollow najednou. Co se to tu děje? je to hrozně divné, něco se stane. Protože toto se nikdy nestalo aby se hned za sebou objevili dva hollow ale každý jiný. Vím jistě že se něco stane."

"Raději to neříkej. Víš přeci, že vždy když jsi to říkala, tak se něco hrozného vždy stalo." Podívá se na mne smutnýma očima. Ví jak to vždy dopadlo, po mých slovech že se něco stane. "Vím to, a jak dlouho tu chceš zůstat?" Po očku koukám, a bedlivě poslouchám co řekne.

"No, celý den mam volno, tak tu můžu zůstat klidně celý den. Pokud ti to nebude vadit ze." Moje tvář se v mžiku rozzáří. "Mě to vadit nebude, ale chtěla bych tě o něco poprosit. Když tu tedy rovnou zůstaneš."

"A co pak by jsi slečno potřebvala? Abych si vzal Gigai? Vždyť víš, že to nemám rád." Malinko se zamračí, ale jakmile vidí můj rozjasněný výraz. Tak se také usměje. "Ne tak to si fakt nemusíš lézt do Gigai, ale jestli by jsi mi nepomohl s tréninkem. Za ty dva roky co jsem odešla ze Soul Society, tak jsem dost zeslábla. A ty si taky alespoň zatrénuješ." Šibalsky se na něj usměji.

"Tak platí, už jsem taky dlouho netrénoval. Alespoň uvidíme, jak jsi na tom se silou a výdrží. A kdy začneme?" Vyskočí ze židle, až se zakymácí. "Tak to musíš chvíli počkat. Nejprve připravím jídlo a pití, pak to odnesu a můžeme trénovat." Usměji se. Renji si tedy smutně sedne, ale chápe že mám povinnosti.