Bleach v ČR

Díl čtvrtý

---Katuše---

Renji seděl na židli, koukal co dělám. Zatím sem si přinesla nakrájený chleba, pomazánku, šunku a sýr z ledničky. Dala jsem si zatím vařit vodu na čaj. Mezitím jsem chleba namažu sýrovou pomazánkou a dám na ni šunku, pak sýr. Voda se mi zatím uvařila, tak jsem rychle připravila hrnky na čaj. Než jsem tam nalila vodu dala jsem tam sáček s ovocným čajem, a zalila ho vařící vodou. Namazaný chléb dám na tác, ale čaj se tam už nevešel. Tak jsem jej musela vyndat nový tác, a položila na to připravené čaje. Šibalsky se podívám na Renjiho, s úsměvem od ucha k uchu. "Renjíku?"

"Co pak je. A proč se divně tlemíš." V mžiku se narovnal. Jeho výraz mluvil za vše. "Pomůžeš mi to odnést nahoru?" tác s čajem mu podám. Podívá se na mě a pak na tác. "Co mi teď asi tak zbývá, když jsi mi ho dala už do ruky." Začnu se smát. Jeho výraz byl k nezaplacení. "Tak pojď ty šmudlo." Oba se vydáme z kuchyně ven na dvůr. Následně po schodech nahoru na chodbu. "Počkej tady. Hned si to od tebe vezmu." usměji se, na náznak vděku.

Otevřu dveře do pokoje, kde všichni spí. Položím tác na stůl, vezmu tác ze včerejšího dne. Vyjdu ve, vezmu si tác od Renjiho, a podám mu ten prázdný. Čaj odnese zase do pokoje. Položím ho vedle tácu s chlebem. "Stávejte lenoši, už je ráno!" zvyšuji hlas, abych se laspoň trochu probudila. "Jo! Už jsme vzhůru!" Ječí všichni na mě ospale.

"Tady máte snídani a čaj." Odejdu z pokoje, zavřu za sebou dveře. Vezmu si prázdný tác od Renjiho, seběhnu rychle dolu do kuchyně, Tác nechám na lince, rychle vyběhnu nahoru za Renjim aby nemusel čekat. Tak schody beru po dvou.

Jakmile přijdu na chodbu, špitnu na Renjiho "Pojď za mnou." Odemknu druhý dveře, a oba vejdeme na půdu. Dveře následně zavřu a také zamknu.

"Tak, tady trénuješ? Vypadá to tu dobře, velký prostor na bojování. Fakt dobrý." V mžiku se Renji otočil a nasměroval si to ke stěně kde mam na stěně uložený zanpakuto. "Jak to že máš zanpakuto v této formě? Vždyť ho normální člověk nemá vidět. A každý shinigami může mít je jeden. Tak jak to že máš dva?" Kouká vyjeveně. Ani se nedivím.

"Jsem ráda, že se ti tu líní. Tenhle zanpakuto mi dal Urahara. Prý že ho budu potřebovat." Vezmu si ze skříně svojí katanu.

"A neřekl ti, proč ho budeš potřebovat?" následně si vytáhl zanpakuto z pochvy.

Ihned spolu začneme bojovat. "Řekl mi jen. : Přijde čas, kdy bude potřeba, vybere si svého majitele, který ho bude nosit po svém bohu." Mezitím jsme bojovali, a jako většinou jsem prohrávala. "A ještě mi řekl. : Tento zanpakuto si ber jen tehdy, když si budeš brát svůj, ale nesmíš s ním bojovat, ani ho jinak nosit! Až si vybere svého majitele, výš co máš dělat. A ta hlavní věc je, že ho musíš trénovat ty nebo já. Žádný jiný shinigami nesmí, nebo pokud to neuznám za vhodné, aby ho trénoval někdo jiný. Jinak bude zkázou celého světa."

Najednou se Renji zastaví v pohybu. "To ti vážně řekl Urahara? Že jinak bude zkázou celého světa. Tak to je vážný, měl bych to říct v Soul Society."

"Ne! To nesmíš Renji!" zařvu na něj. "Vždyť já to neměla říkat nikomu, ani tobě!" Přiskočila jsem k němu, přiložila ostří katany na jeho krk. "To nesmíš, jinak tě budu muset zabít! Ty víš, že to udělám, i když toho budu hrozně litovat. Kdybych tě zabila nikdo by pak alespoň nic nevyděl. Takže ti radím, mlč." Podívám se na něj, když to říkám mam v očích slzy.

"Dobře, tak já to nikdy nikomu neřeknu. Hlavně se uklidni, nic takového přeci dělat nemusíš. Yami." Ruce má při těle, stojí a čeká co udělám.

"Tak mi to slib, na svůj vlastní život. Viď že to nikomu neřekneš, ani Rukii. Jinak tě budu muset zabít." Sevřu rukojeť katany pevněji.

"Slibuji, že to nikomu neřeknu. Na svůj život a na duši shinigami. Teď polož ten meč, ať se nikomu z nás nic nestane." Vezme mi katanu z ruky, položí ji vedle nás na stolek. Posadím se na židličku, vedle stolku. Chytnu se za hlavu "Já už vážně nevím, co mam dělat. Všude jsem tu osobu hledala, ale marně. Možná ho nikdy nenajdu. Co mam dělat? Renji poraď mi. Vždyť já ho musím najít. Bůh ví co se pak stane."

"A jak dlouho tu osobu už hledáš? Kde jsi ji všude hledala?" Uloží si zanpakuto do pochvy. Smutně se na Renjiho podívám. "Jak dlouho, už to bude tak pět let. Hledala jsem všude po celé republice, ale nikde jsem nikoho nenašla. Tak vůbec nevím, jestli to má smysl ho hledat. Jenže musím, jinak se stane něco špatného."

"A co se jinak stane, když ho nenajdeš?" podívá se na mne smutně, ale při tom s podporou v obličeji. "Abych pravdu řekla tak ani nevím. Urahara mi to nechtěl říci, ale prý to bude hrozně špatný, když toho dotyčného nenajdu. A Ururu ani Jinta nic neví. Takže to bude něco hrozného." Vstane, přejde blíž ke mne. "Neboj, určitě ho najdeš. Jsi dobrá shinigami. Budu ti držet pěsti." Usměje se na mne takovým krásný úsměvem, který jsem na něm často neviděla. Vstanu a jdu do jedné skříně. Hledám a hledám. Ale nemohu to najít. "Krucinál, kam jsem je dala. Musím je najít, jinak nevím." Otevírám postupně skříně.

"Co hledáš?" Sleduje nechápavě co dělám. "Ale musím najít dva bokkeny co jsem tu měla, ale někam jsem je schovala a ted je nemohu najít." Všude šmátrám ale nikde nejsou. "Tak já ti pomůžu. K čemu je vůbec máš? A proč je zrovna teď potřebuješ.

"Musela jsem se nějak naučit bojovat s mečem, a s katanou to fakt nešlo, byla bych hned mrtvá. Bylo to dobré s nimi trénovat. A potřebuji je kvůli těm vedle." Hlavou naznačím na vedlejší místnost. Renji hrábne do poličky. "Hele Yami, nejsou to ony?"

"Jé, jsou to ony. Moc ti děkuji." Renji mi je podává. "Zatím si je nech u sebe. Než dojdeme dolu, tam si je od tebe vezmu. Teď pojď, když jsi je tedy našel, tak už musíme jít." A uložím svoji katanu do skříne.

"To už nebudeme trénovat? Taková škoda, a já si myslel že chceš trénovat." Stojí za mnou a v ruce oba bokkeny. "Budeme, to se neboj. Ale jinde, teď už pojď.