Zrození Osudu

Kapitola 1. Začátek

Přemýšleli jste někdy o tom jaké by to bylo kdyby jste mohli vidět místa o kterých se vám ani nesnilo? Samozřejmě s menším háčkem, už by jste nikdy nebyly tak jako dřív! Mě se to stalo, nebylo to zrovna něco co bych si sama vybrala, vždy jsem si myslela, že jsem obyčejná holka s normálním životem. Stačí lusknout prsty a vše se vám otočí o stoosmdesát stupňů.

Už je mi to jasné, že to není sen, znovu jsem se ocitla v jiném světě. Otevřu oči, posadím se a rozhlížím se kolem sebe, před sebou uvidím malou úzkou řeku, která protéká lesem. Jehličnaté a listnaté stromy se zde misí dohromady, ptáci štěbetají a veverky hledají ořechy na zimu.

Je srpen vane studený vítr a já mám na sobě džíny, černé tenisky, bílé tričko s nápisem kiss me a dlouhou černou mikinu ve které je alespoň teplo. Říkám si, kde to jsem? Kde jsem se zase ksakru ocitla? Kdy to skončí? najednou uslyším prasknutí větve.
Nadskočím a postavím se na nohy ,,je tu někdo?" Nikdo se ale bohužel neozývá asi nějaké zvíře pomyslím si no jasně teď se budu bát ještě zvířat? Jsem děsný posera! Zhluboka se nadechnu, vydechnu, zavřu oči a snažím se soustředit, říct si kde to jsem. Opět se ozval nějaký zvuk, jako kdyby někdo proběhnul kolem mě.

Otevřu oči, stmívá se, začínám mít strach jelikož nevím co mě může znovu potkat ,,halóó... je tu někdo?" zeptám se ale nikdo se neozývá, je mi zima, otočím se ale nikoho nevidím , rozhlížím se a nic, nikdo tu není, mám asi pořádný halucinace.

Otočím se zpátky ,,Ááaa" vykřikla jsem tak, že by mě slyšel i hluchý, ,,vyděsil jste mě." Řekla jsem muži co stál přede mnou, byl ale zvláštní, jelikož nebyl jako ostatní, které jsem kdy viděla, nebo potkala. Má tak dva metry krátké hnědé vlasy a barva pleti mi připomínala Albína. Fajn tohle by nebylo zvláštní nebo divný ale upoutal mě jeho pohled...jeho oči, pomalu jsem polkla a vyděšeně se nadechla, srdce se mi rozbušilo, protože jeho oči měli karmínovou barvu, stále nic neříkal jen tu stál a díval se na mě, asi právě teď přemýšlí co se mi honí hlavou.

Pomalu couvám pryč, hlavou mi víří všelijaké legendy o upírech, vzpomínky na rodinu a přátele. Bohužel je mi teď jasné, že pokud je to on, tak mu neuteču i kdybych se snažila ze všech sil. On mě stejně dostane a zabije mě, ale on nic nedělá jen tam stojí jako socha, pořád se na mě dívá, celkem mě to frustruje. Stmívá se čím dál víc a můj strach mi nedovolí udělat ani krok, jsem jako přikovaná k zemi. Super takže můj život zde končí?.....

***
Jmenuji se Mekenzie Swan jsem obyčejná 19 letá holka, každý den je pro mě stejný jako den předtím, přijdu domů a v předsíni si vyzuju boty, položím je na botnik vedle červených lodiček a bledě žlutých žabek, nechápu proč ty žabky sestra nedá pryč, vždyť léto bude až za pár měsíců.

Vedle botníku na pravé straně je dlouhé úzké zrcadlo, podívám se do něj. Vidím tu stejnou holku kterou tady vidím deset let po sobě, každý den co den, rok co rok. Vše se mi zdá stejné, středně hubená metr sedmdesát vysoká postava, dlouhé hnědé nepoddajné vlasy, jediné jak je můžu zkrotit je žehlička na vlasy.

Zeleno-modro-šedé oči a krásný úsměv, který vždy zmizí, jediné co je každý den jiné je oblečení, Dnes mám na sobě černé džíny, dlouhé bílé tričko, stříbrnou mikinu a ponožky s avokádem, moje oblíbené mimochodem. Na druhé straně před zrcadlem je kuchyně, vejdu dovnitř a vidím mámu jak sedí u stohu papírů.

„Ahoj, miláčku tak jak bylo ve škole?" optala se mě máma „Dobře mami..." usměju se na ni „a co ty?"
„Znáš to,.." usměje se na mě a zase záboří hlavu do papíru „dneska opravuji písemky prvákům z biologie... Na sporáku je ryba s bramborem tak si ji dej je ještě teplá."

„Dobře, děkuji ale nemám moc hlad... Je táta ještě v práci?"

„Drahá a co jsi dnes jedla? A ano ještě je v práci."

„Dobře a byla jsem s lili na nákupech, potřebovala si vybrat nějaké šaty na to rande a něco k jídlu jsme si tam dali neboj." Ušklíbla jsem se na ni a vyrazila do svého pokoje, vycházím z kuchyně, na pravé straně je dřevěné schodiště, vyjdu po schodech nahoru a v prvních dveřích vlevo slyším, že je někdo u mě v pokoji, dveře mám pootevřené tak vejdu dovnitř „co děláš v mém pokoji"

„Nic, jen si potřebuju půjčit nějaké super oblečení, já nemám žádný pěkný kousky víš" hodila po mě šibalský úsměv sestra a dál se mi prohrabává skříní. „zlodějko !"

„Jaká zlodějka?....Jsem jen půjčovatelka" vyplázla na mě jazyk. Hmmm tak mě tak napadá jak ji dostat jednoduše z mého pokoje pryč „Fajn jak chceš řekla jsi si o to" jediný co nesnáší tak je když ji začnu lehtat, „Ne..ne..ne, to neuděláš!"

„Ale ano udělám" Začala jsem se smát a malými krůčky se přibližuju ke skříni, „Ne... počkat..." vykulila na mě Kate oči ,,...snad to nemyslíš vážně!" neposlouchám ji, už jsem skoro u ní a nepřestávám se usmívat „prosím nedělej to..."

Zastavila jsem se a ruku jsem si dala na bradu jakože přemýšlím „ Hm když tak pěkně prosíš tak... ne" v ten moment jsem skočila před ní a začala jsem ji lechtat „ fajn.... Dobře....jak chceš... jen mě pusť!!." Ruce jsem dala do vzduchu na znamení vzdávám se, oblečení mi hodila do skříně, proklouzla ke dveřím a zmizela, „hej a kdo bude skladat to oblečení" řekla jsem mrzutě s menším smíchem... sestra vykoukla ze dveří a se smíchem řekla „no víš... to už není můj problém" směje se a odchází pryč „super, díky, že jsi mi pomohla" zavolám nahlas aby mě slyšela, ve vedlejším pokoji se hlasitě zasmála a řekla „nemáš za co". Jdu ke dveřím a zavřu je, „Já ti pomůžu segla". Co tady dělá Lukášek?

„Copak tu děláš prcku?"

„Chtěl sem tě psekvapit" Vyskočí z pod deky můj nejmladší bráška, „Toje mi ale překvapení, pojď sem prcku" seskočil z postele, přiběhl ke mně a objal mě. Vzápětí se otočil k hromadě vyházeného oblečení a začal je skladat, usmála jsem se na něj a přišla k němu. Vezmu nějaký kus oblečení a začnu ho skládat, „Mek?" zeptal se mě Lukášek

„Copak broučku?"

„Pločpak si tak smutná?" dívá se mi do očí ale nepřestává skládat oblečení, „Prcku to je na dlouhé vysvětlení, víš." Pohladím ho po zadičkách „chci to vědět, je to kvůli Jamesovi?"

„ne, broučku..." usměju se ne něj „... to je složité nepochopil by jsi to" v zásadě má pravdu s Jamesem jsem byla přes 2 roky ve vztahu a potom co se stalo, si nesu vinu pořád, ty dva roky po něm mě sice srovnali ale v srdci zanechali velkou ránu která nejde jen tak scelit, je to jako když jste mezi hranicí života a smrti, žádná jiná cesta není. I když mě má nejlepší kamarádka Lili bere na párty a dvojitý rande nikdy mezi mnou a tím klukem ne přeskočí jiskra, jelikož mi mé srdce nedovolí nikoho dalšího milovat.

Lukášek se na mě zamračil jako to dělá pokaždé když zkoumá ostatní aby zjistil co je na tom pravdy. „Dobže" oblečení je skoro na svém místě tak jak bylo „Lukášku kdepak si?" ozval se tátův hlas. ťuk ťuk

„ Mek?... Je u tebe Lukášek?" Lukášek otevřel dveře a skočil tátovi do náruče. „Copak můj Princ dělal u Mekenzie?"

„Pomáhal jsem" Táta se podívá na oblečení před mou skříní a s úšklebkem řekne „ měla jsi tu tornádo?"

„ Ano jmenovalo se se Katalin" se smíchem řeknu.