Zrození Osudu

Kapitola 4. Jizva

Den 2. Vstanu celá polámaná,...rozkoukám se po celé místnosti a zívnu. Vstanu, protáhnu se, přijdu ke džberu a omyju si pořádně obličej, krásně mě to probudilo. Zadívám se na ten odraz ve vodě a sama sebe se trochu leknu, jelikož mé vlasy získaly vlastní nadvládu nademnou. Super ještě se mě leknou převléknu se z košilky do ženského obleku a jako poslední si uvazuju zástěru, vyjdu z pokoje a jdu rovnou do kuchyně „dobré jitro ospalče" řekne se smíchem Sofie

„Dobré jitro" zívnu mezitím si přikryju ústa, „co mohu udělat?" o ptám se jelikož vážně nevím co mám dělat. „Tady vem si košík na vajíčka. Sofii ty nakrm prosím slípky a přines novou slámu Unibe" řekne Klarisa. Vyjedeme ze dveří na dvůr, na levé straně je kurník, přijdu k vrátkám a než je otevřu vezmu si hrstku zrní a pohodím ho o trochu dál aby slípky neutekli pryč. Slepice se rozeběhly k zrní a začali ho zobat, otevřu vrátka a vejdu do ohrady, zavřu za sebou dveře aby náhodou slepice neutekli.

Přijdu k velkému kurníku, otevřu dveře a vejdu dovnitř, prohledávám slámu kdyby tam byly vejce. Tady nic...tady taky nic.... Tady ta... Počkat...tady je pěkná snůška vajíček. Takhle prohledávám celý kurník asi deset minut, poslední bílé vajíčko vložím do plného košíku. Vyjdu z kurníku, zavřu dveře a otevřu slepičí dvířka která se omylem zavřela.

Slepice dále zobají zrní, Sofie krmí ovce, V tom stádu si všimnu jedné malé ovečky, to malé jehně má na oušku černou skvrnu a bílí flíček na čumáku pobíhá kolem do kola a čeká na další příkrm, pořád přemýšlím co se to včera stalo.

Vyjdu z ohrady a vezmu nějakou čerstvou trávu a nesu ji Unibe. Jasně, krávy jsem nikdy v životě nedojila ale viděla jsem je vždy když jsem jako malá chodila okolo Kravínu do školy.

Cestou zpět jsem jim vždy podávala čerstvou trávu která byla za elektrickým plotem, vždycky hezky za bučeli a já měla pocit, že mi poděkovali za kousek výživné trávy. Vešla jsem do menšího Kravínu na levé straně byl kbelík na mléko tak jsem si ho vzala k sobě. Vezmu si do pravé ruky čerstvou trávu a jdu pomalu k Unibe.

„Hodná holka neboj se" řeknu klidným hlasem, poklepu ji na hřbetě „neboj se neubližím ti..." Položím kbelík kousek od jejího vemene

Přijdu k ní abych ji dala trávu „... ná... tady máš Unibe" vezme si ode mě trávu a já jdu Dojit, žádný strach nic se ji nestane Můj vnitřní hlas se pomalu uklidňuje. Sednu si na židličku vedle Unibe, přitáhnu si kbelík na mléko abych mohla začít s dojením. Začínám pomalu a zvolna, nadechnu se a vydechnu, ve filmech to vypadá jednoduše ale tohle film bohužel není.

Po pár minutách mám něco málo nadojené, takže odsunu židličku, pohladím Unibe a odejdu s kbelíkem mléka. Kbelík nesu až do kuchyňky kde Klarisa připravuje chléb. Jasně v téhle době je chléb drahý a k tomu navíc jen malý bochníček.

Dívám se jak Klarisa hněte těsto u toho si pobrukuje něco jako písnička něco mi to připomíná ale nemůžu přijít na to co. Je to už druhý den co jsem pryč, zkouším si dát vše dohromady ale nejde to pořád si pokládám otázky.

Proč tu jsem? A jak se to stalo? Proč zrovna já? Byla jsem tak zamýšlená, že jsem si nevšimla že na mě klarisa mluví. „Omlouvám se, můžete to ještě jednou prosím zopakovat?"

Klarisa se nadechla a znovu zopakovala svá slova „Říkám jestli víš jak se dělá chleba?" pozvednu obočí, jsem celkem zmatená proč bych to neuměla? „ Nechci tě nějak urazit ale vážně nevypadáš jako dívka z vesnice" Řekla Klarisa a zase mě dostala do pasti.

Jak se z toho dostat? Pousměju se „jasně, že umím na to zapomenout nejde." Můj mozek začal pracovat pomalu než jsem si uvědomila co říkám. „Co prosím?" zeptala se Klarisa, právě jsem si uvědomila že nějaká slova tady neexistují "Chci říci Ano, na to zapomenout opravdu nemohu" pousmála jsem abych skryla svůj ztuhlý obličej, musela jsem vypadat hodně divně. Klarisa nasadila váhající obličej, jasně to oblečení a dojení mě asi celkem dost včera prozradilo. Co se bude dít teď? opět se mi začala klepat ruka, tak jsem ji dala za záda, Klarisa se ale jen usmála, jsem ráda, že mě alespoň přijali.

Latina...Až do téhle chvíle si neuvědomila jednu věc, která se mi stala před pár lety ve škole, byl to osud? Nebo jen náhoda? Když jsem byla v 6 třídě tak Máma mé nejlepší kamarádky Lili, poslala na hodiny latiny. Samozřejmě mě tam má nejlepší kamarádka zapsala taky, blbí bylo na tom to, že mi to řekla v čase kdy se nemůžete z toho vymanit! Říkám si, že jsem docela ráda, protože nebýt toho tak si tu připadám hoodně divně. V Latině jsem naštěstí dávala pozor. Jasně takže teď se ze mě stává Optimista?

Ve džberu si opláchnu ruce a dám se do přípravy těsta, přitom si lehce pobrukuji. Těsto hnětu v doprovodu písničky v mé hlavě. Jaká to je to bohužel nevím jelikož si na název vzpomenout nemůžu. Ještě ho zakulatím jak to dělá Klarisa a Sofie. Chléb dám do pece ale v tu samou chvíli když jsem chléb davala do pece, vyskočilo něco žhavého na mé zápěstí „ au..." Chléb spadnul v peci „...ssss" začala jsem mávat rukou nahoru a dolů jak to pálilo, Klarisa rychle doběhla pro džber se studenou vodu.

Bylo to tak studené, že jsem si už neuvědomovala tu bolest. „Poběž za Starou Břevanou a vzkaž ji že potřebuji mast na popálenou kůži tu zté čekanky a kopřiv" Klarisa ji mezi tím dala 5 měďáků aby zaplatila za mastičku, cítila jsem se hrozně. Asi za 15 minut tu byla Sofie přinesla čekankovou mast s Kopřivou a ještě nějaké bylinky.

Zelená mast mě celkem dost štípala, nevím jestli to bylo tou Kopřivou nebo tím dezinfekčním účinkem. „moc se omlouvám" řekla jsem smutně přes palčivou bolest na pravém zápěstí. „jsem děsná nemotora...eh..chci říct nemehlo."

„v pořádku to se stává" řekla smutně klarisa „tahle mast ti pomůže„
„z čeho je ta červená mast?" optala jsem se když mi ji Klarisa vmazavala do zelené masti. „ta je červeného šípku, rozmarýnu, kopřivy a opium." opium? hmmm trochu jsem se pousmála.

Den se změnil v noc, rána mě stále bolela ale méně než předtím. Ulehla jsem a přemýšlela co se dnes dělo, víčka těžkla a těžkla až jsem usnula. Opět se mi zdál sen o Jamesovi znovu tam byla pláž a moře ale James měl jiné oblečení. Zvláštní...