Zrození Osudu

Kapitola 5. den za dnem

„Ahoj Mek" jeho úžasný úsměv je tak sladký až jsem se rozplakala „Ahoj Jamie" Slzy mi neúprosně stékají po tváří „ Ale neplač...neplakej...no tak" James přišel ke mně a objal mě „ pojď sem" mé slzy mi stékají na jeho červenou košili.

Co se to děje? Když jsem se vzchopila a utřela si slzy, už jsem nebyla na pláži ale v knihovně. „Jak?-jak je to možné?" Špitla jsem „Chci ti něco ukázat" řekl James, mezitím vytahoval co si malého z kapsy, byla to fotografie a i když jsem se na ni dívala neviděla jsem ji, bylo to zvláštní. „Nevidím to" fotografii jsem vzala do rukou a snažila jsem se na ni zadívat mžourala jsem očima ale nepomohlo to.

„No tak...fotko co je na tobě?" fotografii jsem obracela a otáčela tam a zpět, dokola a dokola ale nic se nedělo. počkat?! Fotografii jsem zastavila před obličejem jelikož mě zaujala velká mramorová knihovna ve které byly samé tlusté knihy všechny měly stejně rustikální vzory s cihlovou barvou.

Z nichž byla jen jedna odlišná, taková bílá svazková kniha s kolečkem jedna strana černá a na tu druhou polovinu jsem bohužel neviděla. „Tu knihu už jsi viděla Mek...že ano?"

„Jak to víš Jamesi?"

„Já ne to ta fotka" ukázal na fotku „Ano ale proč ji nevidím celou?"

„To já nevím Mek...To víš jen ty"

„Jak?...jak to můžu vědět když ani nevím co se tu pořádně děje!"

„Jednou to pochopíš Mek, to jednou pochopíš"

„Co mi tím naznačuješ?"

„Pochopíš až přijde čas „

„Jamesi já tě vůbec nechápu!" jen mě políbil na čelo, mé ruce se začali vytrácet a měnit na zlatý prášek. „Jamesi a co ta kniha?.... Jak o ni víš a co je na ni tak zvláštního? Jamesi? Co?"

„Zjistíš pravdu kdo jsi Mek" Jsem skoro pryč „Jamesi...miluju tě"

„Já tebe také Mek" a jsem pryč, nevzbudila jsem se, stále sním jen trochu jinak. Je mi 7 a máma mi v kuchyni připravuje narozeninový dort. Čokoládovo-vanilkový dort s nápisem Všechno nejlepší k 7 narozeninám. Máma s tátou přijdou pro mě a zavazují mi oči. „Postav se sem, tatínek to natočí" vedli mě do kuchyně kde na mě čekala i Katalin která se snažila nafotit fotografie.

„Připravena?"

„Vždy" rozvázala jsem si šátek „Překvapení, všechno nejlepší holčičko moje zlatá" Teď kameru držela máma „1..2..3..4..5..6..7 svíček tolik mi je"

„ Ano holčičko"

„Něco si přej Segla" Řekla Katalin a dala mi pusu „Já si nepřeju nic, vše co chci už mám" Fuuuu „No ták nechte toho vy tři" řekla smějící se máma, když uviděla jak nám táta dává šlehačku z dortu na nos a my se u toho smějeme. „Počkejte udělám fotku...řekněte sýr.!"

„Sýr".

***

Je mi 8 a jsem smutná jelikož se stěhuji pryč z Brna v České republice do Berlína v Německu. „ Neboj se zlatíčko tady si najdeš nové kamarády" Řekla máma „ srdíčko tady začíná nová budoucnost pro všechny." Řekl táta. Po dlouhém dni stráveném v autě jsme dorazili do cíle. Začala jsem chodit do druhé třídy a učit se německy. Mezitím se mi začínají posmívat ostatní holky jelikož neumím moc dobře německy.

Je mi 9 jsem třeťačka a od poloviny druhé třídy jsem si našla nejlepší kamarádku Lili. Německy umím čím dál víc, ještě tři měsíce a mám prázdniny. První přespání u Lili, makeapové šílenství rtěnka byla všude, Řasenka a stíny tak též. Paní Molyerová, maminka Lili nám udělala módní přehlídku.

A je tu další den „jsi v pořádku Mekenzie?" probudila mě Klarisa „máš horečku"

„co prosím" zrychlil se my dech „děkuji"

„Zdál se ti zlý sen? Zeptala se tichým hláskem „ano" špitla jsem a mé oči se zalili slzami. „Byl to jen zlý sen" opakovala Klarisa a přitom mě hladila na hlavě. „Omlouvám se" zalykajíc jsem se snažila mluvit normálně. „Pořádku smím se tě optat?"

„Zajisté" pokynula jsem také hlavou na znamení ano, „ víš když jsi spala začala jsi mluvit ze spaní, mluvila jsi o nějakém Jamesovi, kdo je to?" mé slzy padaly rychleji a rychleji. „už nikdo" řekla jsem skoro neslyšitelně, ač jsem se snažila mluvit plynule nešlo to..."oh drahoušku to mě moc mrzí" mé slzy se zdály být neúprosné „o-omlouvám se n-nechtěla jsem"
„ne, to bude v pořádku...pšššt" objala mě klarisa a začala mě uklidňovat vše bude vpořádku a konejšila mě na její hrudi

***
další den jsem se probudila, nepamatovala jsi nic až na tu otřesnou bolest, krásně studenou mast a pak bum měla jsem jedno velké okno, když jsem se podivala na své zápěstí, nevěřila jsem, že se ta rána tak rychle zacelí a vznikla jizva, den uběhl rychle až na to že jsem nemohla udělat moc práce, jen jsem obstarala drůbež, přivezla seno, a prošla se kolem rybníka slunce už bylo vysoko na nebi a vše bylo hotovo, Klarisa šla do města a Sofie byla s husama na pastvině, šlo na ni od rybníka vidět.

já se mezitím posadila ke břehu a divala se na klidnou hladinu rybníka, měla bych se s tím smířit? Ano vím, že je to teprve 3 den ale nechci aby mě opustila naděje. Vždyť to jediné co nás drží nad vodou je naděje, pousměju se ale ten smích okamžitě zmizí, hlavu jsem si opřela o kolena a dívala se na hladinu. tam kde se odráželi paprsky slunce, tam byla voda lesklá a přitom ne tak hladká. Co je na tom? Když tu zůstanu bude to můj trest? A nebo to je jen shlukot náhod? Jsem připravená přijít o všechny? Které, ač se zdá, že nemám ráda, tak je miluji...

mé slzy opět nabraly vládu nademnou, ta síla mě přemáhá a já se vzpírám. V mé hlavě zavládl chaos, je ve mě boj, mé tělo se postavilo a chtělo křičet, vzala jsem jeden plochý kámen a hodila ho do vody. ten se odrazil dvakrát od hladiny a zmizel podvodou, usmala jsem se a zvopakovala to, párkrát se to nepodařilo, a nadruhou stranu ty žabky vyšly.

den opět zahalila noc, tak i já se ukladala ke spánku a odebírala se do říše snů. „neboj se holčičko, on ti pomůže"

„ne já nechci, prosím....já nejsem blázen" svirala jsem se a kopala a najednou jsem se objevila před kanceláří Doktora Swolwera, jsem u něj v kanceláři a naši mě tu nechali, brečela jsem a opakovala já nejsem blázen, nejsem....

posadil si mě na sedadlo co připomínalo gauč, „lehni si, dítě" řekl stáří pan se zrzavou kšticí a na vysačce měl napsáno doktor Swolwer „řekni mi kdy ti ty noční můry začaly?"

„Když mi byly 3 nebo 4 roky"

„slyšel jsem, že se ti ty sny opakují velmi často..."

„Ano" řekla jsem nervózně když jsem viděla že si něco zapisoval do diáře nebo co to měl v rukách „řekni jaký druh snu míváš ve snech?"

„no je to pořád ten stejný sen"

„řekni mi více o tom snu, děvče" jen co to do řekl vše se změnilo všude byly plameny, žádná okna a dveře tam nebyly jen hořící závěsy a postava bez tváře. Probudila jsem se, tekl ze mě pot, vyběhla jsem ven a přišla k rybníku, už to nedokážu.