Je suis un monstre // H.S. •POZASTAVENO•

Chapter - 2 Liam is on the scene

Brzy ráno už celá naše parta s učitelkou čekala na letišti. Byla šílená zima a ještě když jste pořád v polospánku, je těžké se zahřát. Téměř každá dívka držela v ruce kelímek s logem starbucks, aby se malinko zahřála. Já byla spíše čajový typ a navíc moc tyhle kávy s příchutí umělotiny nemusím. Zatím co na klucích nebyla jediná známka zimy.

Jenom během té půl hodiny co tu stojíme jsem si stihla všimnout dvou ze tří chlapů z tátovo ochranky. Byla jsem naštvaná a hned jak přiletíme do Anglie tak si s tátou musím promluvit. Přece mě nemůže někdo hlídat do konce života. Už jsem nevydržela ty nenápadné pohledy a rozešla se k Liamovy. Je stejně starý a poslední dobou je to něco jako můj kamarád.

„Co se děje?“ poklepal mi prstem na rameno Liam. Byl stejně starý a po tom co mi zakázali se kamarádit s Harrym a dokonce jsem se museli přestěhovat, byl jediný s kterým jsem se hodlala bavit. Je to syn jednoho s tátovo ochranky, takže proti němu nic neměl.

„Poslal tě táta?“ otočila jsem se na něj s uplakanýma očima. Byla jsem ještě dítě a i když jsem už byla mnohem vyspělejší něž mí vsrtevníci, nechápa jsem to.

„Ne.“ zakroutik hlavou, ale k mému štěstí neuměl vůbec lhát.

„Lžeš!“ vykřikla jsem a znovu se rozplakala. Popošel ke mně a silně mě objal. Měla jsem ho ráda, opravdu ráda, ale Harryho víc.

„Dobře poslal mě tvůj táta, ale to neznamená, že mě nezajímáš.“ políbil mě do vlasů a jeho stisk byl snad ještě silnější. Líbilo se mi to. Potřebovala jsem cítit nečí upřímné objetí.

„Stýská se mi po Harrym.“ fňukla jsem. V tom okamžiku Liamovo objetí povolilo. Nemel ho rád a proto nikdy naše kamarádství nepodporoval.

„Mohli by jste být víc nenápadní?“ postavila jsem se před něj s pevným výrazem. Vypadal dost překvapeně, ale jestli si myslel, že je nevím, jejich inteligence není moc vysoká.

„Nemohli. Musíme tě chránit a to jinak nejde.“ pousmál se na mě. Vzal pramen mých vlasů a zastrčil mi ho zpátky za ucho. Vždy ke mně byl opravdu milý a toho jsem si vážila.

„Poslední dobou mám pocit, že mě někdo sleduje,“ svěřila jsem se mu. Od té doby co jsme odešli od centra Paříže se mi to zdálo několikrát. Možná jsem užvážně paranoidní.

„Vážně? Nikoho jsem neviděl.“ znepokojeně přešlápl a porozhlédl se po celé letištní hale. Taky jsem pohledem přejela po hale a sotva jsem se otočila k Liamovy čelem, pocítila jsem jeho rty na svých. Ne že by se mi to nelíbilo, jeho rty byly měkkoučké a jemné, ale nečekala jsem to. Po chvíli se odtáhl a přerývaně dýchal, jako já.

„Promiň, ale někdo tě fakt sleduje, musel jsem odvézt pozornost.“ usmál se. Jenom jsem zakývala hlavou na souhlas a dl to už neřešila. Líbilo se mi to. Takový políbek jsem ještěasi nezažila. Byl jemný a láskyplný. Ještě chvíli jsme si s Liamem povídala, potom jsem už musela ke své skupince. Samozřejmě se to neobešlo bez výslechu od překvapené Amandy, která všechno i ten nevinný polibek viděla. Obdyla jsem ji tím, že jí to všechno vyvětlím v letadle, abych měla chvíli pokoj.

Bohužel kvůli přeplnění letadla byla jedna letenka na druhé straně paluby a jelikož už všichni měli domluvený kdo bude vedle koho sedět tak jsem si jí vzala já. Alespoň nebudu muset Amandě zase lhát kvůli tomu polibku.

Let nebude dlouho trvat a aspoň budu moct v klidu přemýšlet. S palubním lístkem jsem hledala sedadlo 458. Seděla jsem u okýnka se sluchátky a telefonem v ruce. Už jsem chtěla být ve vzduchu. Zahlédla Liama a dalšího chlápka z ochranky pár řad přede mnou.

„Jednou je to náhada a dvakrát už osud,“ zachraptil. Otráveně jsem se podívala do dvou smaragdů. Jeho tvář opět zdobil ironický úšklebek. Černé džýny a triko byl už dá se říct stereotyp a jeho vlasy byly v drdolu. Sedl si ke mně a okamžitě si začal dělat pohodlí.

„Co tady sakra děláš?“ vyjekla jsem nervozně. Nechápala jsem o co se snaží.

„Co asi řekl jsem si, že se podívám do Londýna,“ zazubil se. Lhal. Poznám to, díky drsné průpravě od otce jsem dokázala poznat psychickou stránku každého.

„Jo jasně.“ můj podton byl jasně ironický, stejně jako úsměv. Delší dobu byl sticha, stejně jako já, ale bylo mi jasné, že on to dlouho nevydrží.

„Nevěděl jsem, že to táhneš s Paynem.“ ušklíbl se. Udiveně jsem se na něj otočila. Proč si to sakra myslí? Vždyť to není vůbec pravda.

„Nebo se snad líbáš s každým kdo si řekne? Protože v tom případě chci taky.“ polekaně jsem vyvalila oči a můj tep se zrychlil. Položil mi jeho velkou dlaň na stehno a maličko zmáčkl. Polekaně jsem přefackovala jeho ruku a okamžitě ji dala pryč.

„Stylesi, okamžitě ji nech na pokoji!“ zařval na něj Liam. Letuška ho upozornila, aby se posadil, protože budeme zvlétat. Měl štěstí, protože vedle Harryho bylo ještě jedno volné místo.

„Ale notak, nerad se dělíš?“ provokoval ho Harold. Nad jejich dětisnkým chováním jsem jenom přetočila oči.

„Pokud vím, tak by Styles ani Black nebyl s tohohle nadšený.“ zvrčel na něj Liam a při tom máchal naštvaně rukama. Oba dělali jako bych tam ani nebyla. Nelíbilo se mi to, navíc křičeli přes celé letadlo.

Liam si po dost hlučné hádce s Harrym musl přesednout zpátky na své původní místo. Zůstala jsem tam s ním zase o samotě.

„Myslím, že máš na lepší,“ řekl se zrakem upřeným na sedadlo před sebou. Byl vytočený a nepříčetný. Zamračila jsem se na něj. Jenže on se na mě ani nepodíval.

„I kdyby to byla pravda, což není. Může ti to být úplně jedno.“ založila jsem si ruce na prsou. Po dalším tichu jsem se zvedla a vecpala se do uličky. Harry mě chytil za ruku a zmateně se na mě podíval.

„Nechoď, prosím.“ najednou byl jeho hlas tichý a jemný. Dost mě to překvapilo.

„Jdu jenom na záchod.“ vysvětlila jsem a hned jak mě pustil jsem se konečně rozešla na konec uličky k záchotkům.

-Zločinci se mohou spolčit, ne však spřátelit

F. Goya

×××××××××××××××××

-holky tenhle díl přidávám jenom proto, že už ho mám předepsaný. Od čtvrtka mám hroznou migrénu a špatně se mi píše protože to vidím dvojitě. Nechci to psát moc dlouhé...

-Zajímal by mě váš názor, prosím napište mi co si o tom zatím myslíte a pokud chcete věnování tak si stačí napsat :3