Já nezapomínám

Kapitola 1.

O 10 let později...
Probudilo mě klepání na dveře. Včera měla sestra oslavu 16. narozenin. No a já jsem samozřejmě tak chytrá, že když mě z oslavy vyhodili, zapila jsem to a teď mám kocovinu. Líně jsem se přetočila na bok a zkontrolovala čas. 11:48. Super. Sice je víkend a nemám žádné hodiny, ale i tak už jsem teď mohla běhat v lese. Klepání se ozvalo znova a potom i hlas mojí sestry. ,,Noro? Jsi v pořádku?" ,,Jenom mi umírá hlava, ale jsem v pohodě. Za chvíli budu na nohou."
,,Rada tě chce vidět. Včera jsi vypila hodně alkoholu, který byl opravdu hodně starý, takže silný."  ,,Jestli mi chtějí říct jen to, že jsem nevychovaná, tak se nemusí obtěžovat."
Zavrčela jsem pomalu jsem si sedla. Okamžitě jsem se chytila za hlavu. Bylo to, jako by mi v ní zněl obrovský kostelní zvon.  ,,Chtějí ti něco víc, než jen to. Promiň, už musím jít. Prostě tam jdi." ,,Ano, mami..." Jakmile jsem to řekla, uslyšela jsem smutný vzlyk a pak rychlé kroky, směřující co nejdál ode mě. Tália se o mě snažila starat, ale já jí to neusnadňovala. Jsem starší a rozumnější. Mně je dvacet, jí šestnáct. A to čerstvě. Nemá žádné právo tohle dělat. Můj slib, co jsem dala rodičům, se mi zdál tak vzdálený. O Tálii se v podstatě vůbec nestarám. Ona je oblíbená a všichni ji tady milují. Ale já... Jsem jiná. Všichni tady mají své zvíře jako druhé tělo. Ale já ne. Moje zvíře je ukryto v mém těle a nemá vlastní. Je to tygr a jmenuje se Stripe. Zbožňuju ho. Dělá mi společnost, když jsem sama a můžu si s ním povídat. I když nemá vlastní tělo... První mi to nikdo nevěřil. Ale každý se musí v patnácti převtělit do jeho zvířete. A hádejte, komu se to taky podařilo? Mně, jenom jsem se nepřevtělila do jiného těla, ale do druhé duše žijící ve mně. Od té doby mi to všichni věří a proto mě taky nemají rádi. Protože nejsem jako oni. Ale nevadí mi to. Celé dny létám po lesích, lovím zvěř a občas spím na stromech. Někdy taky běhám v podobě Stripa. Jedno oko má jantarové a druhé jako já. Zelené. Jeho srst je fialovo modrá a třpytí se. Jakoby byla z vesmíru... Ale zpět k přítomnosti. Pomalu jsem se oblékla a sešla jsem dolů do místnosti, kde sídlila rada. Posadila jsem se před ně na židli. Promluvil na mě hlavní radní, Matty.  ,,Noro, víš proč jsi tady?" ,,Jo, protože si jednou dám do nosu a vy z toho děláte vědu." Odpověděla mi jedna protivná ženská, Glaris. ,,To, co jsi vypila, byly zásoby ze staré Země." ,,Tak by jste to vypili vy, všude by zavládl chaos, protože by jste se ožrali tak, že byste nemohli vůbec nic rozhodovat..." Ozvalo se překvapené zalapání po dechu.  Nikdo si nedovolil vzdorovat radě. Jenom já. ,,Fajn. Když jsi tak chytrá, tak by jsi nám mohla konečně ukázat Stripovo tělo." Krev ve mě začala bublat. Okamžitě jsem se převtělila do Stripa a zavrčela. Matty zůstal stát klidně. ,,A jeho normální tělo? Když se do něj nepřevtělíš?" Opět jsem se stala člověkem a odpověděla mu. ,,Neexistuje. Konečně to pochopte. Je mojí součástí!" ,,My to chápeme." ,,To byste se nechovali takhle. Myslíte si, že jsem ho zabila??? Nebo co si myslíte???" ,,Že jsi zrůda. Umřeš sama. Moc dobře víš, že ten, kdo si nenajde partnera je nám k ničemu a my ho vyženeme do lesa, kde chcípne." Tohle už bylo moc. Matty mě absolutně nesnášel. Byl to on, kdo navrhly že naši rodiče pojedou jinou lodí. Možná má prsty i v tom zmizení. Okamžitě jsem se převtělila a utekla pryč. Do lesa. Měla jsem tam tajnou skrýš. Dům ze dřeva. Mám v něm luk a šípy, postel, skříň s nějakým oblečením... Základní potřeby. Stala jsem se člověkem a vzala si luk a šípy a šla jsem lovit. Pomalu a potichu jsem se plížila lesem. Díky Stripovi jsem měla výborný čich a sluch, dokázala jsem neslyšně našlapovat a v noci jsem perfektně viděla. Zanedlouho jsem ucítila velmi nečekaný pach. Divočák. Tady celkem neobvyklý. Rychle jsem si vytáhla šíp a natáhla luk. Přišla jsem blíž k místu, odkud byl cítit. Byl celkem velký.  Zamířila jsem na srdce. Měla jsem štěstí, že ke mně stál bokem. Pomalu jsem se nadechla a s výdechem jsem pustila šíp. Ozval se bolestný řev, když šíp našel svůj cíl. Bohužel ho šíp nezabil. Vytáhla jsem dýku a přišla jsem k němu. Svíjel se na zemi v bolestech. ,,Děkuji přírodě za tvůj život a tvé maso, které nás bude živit. Už bude dobře." Jakmile jsem to dořekla, zabodla jsem do něj dýku a tím ho zabila. Vzala jsem ho a přehodila ho přes rameno. Samozřejmě, šíp jsem očistila a schovala do toulce. Pomalu jsem se vracela zpět. Do mého domu jsem uklidila luk a šíp. Ve škole se rychle rozneslo, že jsem ulovila divočáka. Všichni se divili. Pořád mě podceňují. Úlovek jsem donesla před radu, položila ho na zem, arogantně jsem se usmála na Mattyho a odešla jsem. V pokoji jsem si kreslila. Nechápu, proč mě pořád všichni podceňují. Musím s tím skoncovat. Musím si najít partnera. A s tímto rozhodnutím jsem se šla osprchovat...

Ahoj, tady máte konečně kapitolu pro Já nezapomínám. Snad se vám líbí. Tuto kapitolu jsem psala já. 😅😅😅
Tak ahoj příště...

VikisekCZ