Psací výzva 2020 ✅

Únor 2020 | dopsání knihy

Cíl: 300 000 slov za rok 2020

Souhrn února: 

Celkový počet napsaných slov za 29 dní: 36 673
Průměrný denní počet slov: 1265
Nejméně napsáno: 100 (17.2. a 27.2.)
Nejvíc napsáno: 4242 (2.2.)
Čas strávený psaní za celý měsíc (zhruba): 60 hodin
Průměrná doba psaní v jednom dni: 2 hodiny
Původní měsíční předpoklad: 23 925 (o 12 811 víc)

Roční cíl splněn z 23,72 %

Únorovým kamenem úrazu pro mě bylo dokončení druhé knihy, což se rozhodně neobešlo bez jistých psychických bloků a smutku, neboť dokončení něčeho, co se mou pár měsíců a vlastně i let bylo, není snadné a přináší spoustu bolesti a vzpomínek, kterých jsem se nechtěla vzdát. Ve druhém díle jsem se musela rozloučit s hlavní postavou, již v dalším díle nahradí jiná postava, a to znamená, že za ni už nebudu tolik psát a její příběh je v podstatě uzavřen. Samozřejmě tu stále bude, ale nebude to ono. Nebude to stejné. A přesně to mě na tom nejvíc mrzelo. Tahle ztráta a touha po tom zůstat a neopouštět nebrzdí jenom mě, ale také ostatní, jak jsem si všimla. 

Jak nad tím vyzrát? Mně pomohlo si uvědomit pár zásadních věcí:

1. Pořád píšu dál. Postavu budu potkávat i v dalších dílech, a to s tím, že už nebude tou hlavní. Bude tam a budou tam i ty ostatní. Svět zůstane - já zůstanu. 

2. Vždycky můžu napsat povídku. Stále mám možnost napsat nějakou povídku ze života mé postavy a připomenout si ji. 

3. Můžu si svou knihu přečíst. To, že jsem to napsala já, neznamená, že si to nemůžu přečíst jako čtenář a užít si to. Můžu si otevřít Word nebo vzít tištěnou verzi a listovat. Občas to dělám u prvního dílu - jen tak si sednu a vezmu svého prcka, abych se podívala na to, jak jsem se za rok psaní posunula a jak se tehdy moje postavy měly. 

4. Pocit po dopsání stojí za to. Ano, stojí to fakt za to, když něco dotáhnete do konce a můžete si říct: "Tak a je to. Dala jsem to. Dokázala jsem napsat knihu a zakončit ji."  Špatně se to popisuje, ale když to zažijete, tak pochopíte, co tím myslím - další důvod to dopsat.

5. Dejte najevo své emoce. Pobrečte si o toho - je to úplně normální brečet nebo se cítit smutně. Proberte s někým, jak se cítíte a snažte se to brát pozitivně. Já, třeba u dopisování brečela v obou případech. 

Řekla bych, že dopisování bude brát každý úplně jinak. Je to individuální a to, co pomáhá mě, nemusí nutně fungovat u vás. Důležité je se hlavně netrápit a dívat se na konec pozitivně, nikoliv negativně. 

Dneska je to trošku kratší, protože tu mám ještě na srdci něco, co se týče organizace a tak. 

V první řadě tu způsob vydávání. Teď to bylo trošku chaotické, ale v průběhu března se to srovná. Měly by vždy vyjít tři části - jedno shrnutí a dva samostatné články. Což mě přivádí ke druhé myšlence, s níž si celý týden hraju - většinu povídání než sepíšu probírám se sebou nahlas a snažím se si připravit formu, jakou to budu sepisovat, a tak mě napadlo zkusit na nějaké větší téma nahrát povídání, které bych umístila na svůj kanál. Samozřejmě by vyšel i článek, ale tohle by byl takový doplněk, který by sloužil hlavně jako něco nového. 

Nevím, zda to někdy udělám nebo ne, ale pokud ano, tak vám určitě dám vědět. :)