Milovat jen na oko, nebo doopravdy

2

Dnes máme spojený tréning. Vlastně jako vždy. To tedy znamená, že nastal čas, kdy kluci očumují holky a mi je. Tedy je někdy..... a já mám vždy pocit, jako by na mne, někdo dohlížel. Není to zvláštní? „Hej Mai hezký kozy!" To byl Archibald, největší kretén školy. Jelikož nesnáší své jméno, tak mu většina říká All, já se spíš držím jeho jména. „Co chceš!" vyštěknu. „Sázku" „Jakou?" „Aléé nic těžkého. Ten kdo první bez jakých koliv prostředků, obejde areál školy vyhrál" musím přiznat, čekala jsem něco daleko horšího. „Co ten co prohrál?" „Ten bude muset přijít, v tom co mu vybere vítěz a strávit v tom celí den." opět se mé obavy nesplnil,i takže proč ne? „Proč n.." nestihla jsem to doříct, protože se nám do rozhovoru někdo vložil „Nosíme uniformu ty idiote!" „Tebe se nikdo neptal!" „Já jenom říkám, že by z toho mohl být problém. Mohla by kvůli tobě vyletět!" „ To už by ses nemohl koukat na to její úžasný tělo co! To že je to tvá ex neznamená, že se budeš srát do jejích věcí" Ti dva se kvůli tomu fakt chytly, když už to vypadalo na rvačku, tak jsem zasáhla „Tak a dost!" podívám se na Patrika „a co je vůbec tobě do toho?! Je to má věc." otočím hlavu na toho druhého „Přijímám" pak už zaregistruji jen Allův vítězný pohled, hozený po jeho "soupeři" a dál si jich nevšímám a jdu za holkami. Doufám že tu sázku vyhraji doma mám takové krásné růžové mini šaty. No ať se na odpoledne těší, já mu dám se mnou vsázet! „Tak začneme posilováním a pak si dáme běh" „Mě se ale nechce!" ozve se někde od nich, s povzdechem řeknu „Já vím, nejsi sama. Osobně proklínám toho co raní tréningy vymyslel, ale nedá se nic dělat" „ Ale já chci spát!" ozvala se tentokrát jiná. „Já taky!" další „ Nemůžeš nám tohle odpustit?" řekne další s psíma očima. „Ne" vyslovím rozhodně „Budeme protestovat!" zakřičí jedna „Nechceme raní tréningy!" začali křičet všechny, když to zopakovali asi pětkrát, má trpělivost přetekla. „ A dost! Ten do chce tak ať si odejde!" „Jupí" taková rada, nikdy se neradujte předčasně „ale rovnou z týmu!" najednou se všechny zastaví a podívají se ne mě. Ušklíbnu se a dodám „ten kdo zůstane se bude muset vypořádat s ranními tréningy, i s tím že bude celí týden otročit!" můj úšklebek se ještě zvětšil, když se všechny podvolily. Tak tolik ke vzpouře mých nových otrokyň. Upřímně mě to vůbec netěší. Přijde mi, že se pomalu stávám svojí přetvářkou. Ale co. Život je život a k němu změny patří.