Teď jsem se narodil, teď jsem procil, křičím a dívám se na svět.
Kdo jsou ti lidé v bílých pláštích? Co znamená ta strohá, bílá místnost? Co to?...
To je maminka. Tu poznám hned. Dívá se na mně svýma krásnýma zelenýma očima. Její kudrnaté hnědé vlasy jí splývají po unavené hubené tváři. Napíná ke mně své kostnaté ruce. A já rád přijímám její náruč.
Otáčím svou hlavu a dívám se po místnosti. A hele tatínek. Statný muž ke mě vztahuje svou velkou ruku a hladí mě po mé malinké nožičce. Černé kudrlinky se mu neuspořádaně vlní nad tmavýma láskyplnýma očima. Pokládá svou tvář na maminčinu hlavu a nás oba přivíjí k sobě. To je moje šťastná rodina. Nic nás nerozdělí, ani smrt.
Už jsme venku z nemocnice. Ležím ve své postýlce, má světle fialovou barvu a je z ní krásný výhled na postel mých rodičů. Objevil se maminčin obličej, přátelský a hravý. Natuje ke mně ruce a bere mě do náručí. Vdechují vůní jejího parfenu, cítím se v bezpečí. Jde se mnou do obýváku, kde mě pokládá na koberec. Tatínek s někým telefonuje, chodí po světlé místnosti sem a tam. Dělá dlouhé kroky a mluví hlasitě. Maminka k němu přichází a hladí ho láskyplně po zádech. Tatínek se otáčí a maminku obejme. Tak je to vždy. Nehádají se a jeden druhému je oporou. Milují se, my všichni tvoříme rodinu a rodina jako taková je nerozdělitelná.
Jsem ještě hodně malý, to si uvědomuji a mám toho ještě spoustu před sebou. Ale už teď vím, že chci být šťastný, jsem šťastný jako malý a chci tak zůstat. Jenže jsem netušil, že se to má brzy změnit.
Slavím své páté narozeniny. Sedí u dětského stolečku a před sebou mám krásný dort ve tvaru koně. Plamínek na pěti malých svíčkách se odráží v očích mých příbuzných. Jsou tu snad všichni, dědeček, babička, jeden strýček, druhý strýček, tetičky a samozřejmě maminka s tatínkem. Všichni se usmívají, tleskají a společně se baví. Má malá ústa nejsou schopna sfouknout tolik svíček, tak mi musí pomoct. Přál jsem si, abych nikdy nepřestal být šťastný.
Bohužel ne všechna přání se splní.
Zrovna se starám o svou malou kobylku. Jmenuje se Jiskra. Pojmenoval jsem ji podle jiskry naděje, naděje je vždycky a všude. Vidím si v očích všech lidí co znám, když ji někdo ztratí, není mu pomoci.
Jiskře je půl roku, je to malé neposedné mládě, jako já. Máme spolu zvláštní vztah. Hřebelcuji jí, čistím jí kopyta, dávám jí najíst a napít. Chodí se mnou na procházky, zrovna teď na jedné jsme, jde za mnou jako pes na vodítku. Ale její vodítko vede z jejího srdce do mého. Našel jsem ji jako pár hodin staré hříbě na louce, bez pomoci by nepřežila do dalšího rána. Nevím, co se stalo s její matkou, ale mám za to, že teď je jí dobře, jde s hlavou skloněnou k mému rameni a dýchá mi na krk.
Nešli jsme daleko. Maminka na mě už z dálky volá, abychom se vrátili. Tak jsem Jiskru vrátil do boxu a odešel domů. Tam na mě čeká maminka s tatínkem. Svítily jim oči, jejich široký úsměv mi napověděl, že se chystá nějaké dobrodružství. Taky se usmívám a jdu je obejmout.
Jedeme autem. To mě překvapuje, jedu jím poprvé, vše máme kousek a nikdy jsme neměli potřebu někam dál jet autem. Tatínek řídí, maminka sedí jako spolujezdec a já sedím vzadu uprostřed. Koukal jsem na rodiče, nechtěli mi říct kam se jede, ale smáli se, maminka má krásný úsměv, lesklé oči. Není to nejmladší matka, ale i tak nemá jedinou vrásku. Její krásné kudrnaté vlasy jí ve větru poletují okolo hlavy a občas mě šimrají na nose. Otáčím hlavu a dívám se na otce, soustředí se na jízdu, ale i tak mu na rtech hraje úsměv, svýma tmavýma očima občas mrkne buď na maminku a nebo na mě. Jedeme loukami a vesničkami, jedeme daleko a já jsem unavený, zavírám oči.
Probouzím se, když projíždíme serpentinami vzhůru po úbočí hor. Hustý les je všude kam se podívám, když nepočítám strmý sráz, na kterém les roste. Sem tam vidím poletujícího ptáčka nebo malou veverku.
Dívám se na tatínka, bezpečně a pomalu projíždí každou další zatáčkou, maminka ho drží láskyplně za předloktí a povídá si s ním o naší zahradě. Druhá ruka maminky mě hladí po noze, šimrá to a já se směji.
Z ničeho nic se ze zatáčky vynoří tmavě modrá dodávka jede příliš rychle a zatáčku nevytáčí. Tatínek šlape na brzdu, ale vše je marné, srážce už nejde zabránit.
Dodávka nám naráží zepředu do boku auta, naše auto proráží svodidla a my se řítíme po srázu dolů. Podíval jsem se na maminku, která mi teď křečovitě svírá nohu, po tvářích jí tečou slzy, strach je hmatatelný. Tatínek pustil volant a schoulil mě i maminku k sobě, drží nás za ruce a pláče.
"Miluji vás" to bylo to poslední, co jsem slyšel než naše auto narazilo do stromu, tatínkovi airback zlomil vaz a mamince větev propíchla hrudník. Bylo ticho, už se neozvalo nic. Jiskra v očích mých rodičů vyhasla.
