The Long Road Home

Čtyři-Odreagování

Jak všichni čekáme na té jedné, malé střeše, jsme všichni nervózní. Nevíme, co se bude dít, ani jestli se někdy vrátíme domů za našimi rodinami. Věříme, že na nás Hawock nezapomněl, a že hledá náš odvoz, ale furt ji může najít příliš pozdě. 

Všudy přítomné ticho najednou rozrazí hvízdání kulek. Jde to z rohu jedné ulice. Střílí jeden malý chlapec, může mu být tak deset let, a míří na naší pozici. Nechce se mi to dělat, ale musím. Pomalu mu zamířím na hlavu a celou dobu doufám, že zbraň zahodí a uteče. Dávám mu poslední možnost, ale on se stále nevzdává. Pomalu mačkám spoušť a sleduji, jak malý kluk padá k zemi v kaluži krve. Běží k němu žena. Pokleká si vedle něj, ale ne proto, aby jej plakala, ale proto, aby vzala zbraň  a pokračovala v tom, co chlapec začal. Takhle se mi před hlavní vystřídaly tři generace celé rodiny. Jsem smutný, že to muselo zajít takhle daleko, ale beru to takhle, buď my, nebo oni. 

Po chvíli jsem dostal nápad a volám Hawockovy: „ Hawocku tady Bravo jedna. Žádám o povolení pokračovat v akci. To čekání zde nás dostává jen do značné nevýhody a psychické nepohody." Hawock odpovídá: „ Bravo jedna tady Hawock. Povolení uděleno. Běžte a misi dokončete. My se zatím pokusíme sehnat odvoz. Posíláme nad vás dron, abychom mohli monitorovat dění okolo." S nadšením odpovídám: „ Rozumím Hawocku. Bravo jedna konec."

Celý  můj tým má hned lepší náladu, ale zbytek těch přidělených vojáků z toho moc nadšených není. Nebyli ještě pod palbou. Jsou to nováčci. Napadlo mě řešení: „Nováčci vyberte si jednoho, kdo vám bude velet a zůstanete tady. Udržíte tuhle pozici, abychom se s mým týme měli kam vrátit, kdyby se něco přihodilo." Nečekal jsem, že pro ně to bude tak jednoduché jednoznačně si vybrat velitele. Byl to kluk, který velel jejich skupině už na výcviku.¨

Práce byla rozdělena, tak jsme se s mým týmem seskupili dole v přízemí a vyrazili jsme. Sám jsme se potom divil, že jsem těm bažantům věřil, ale doufal jsem, že mě nezklamou.