Kolo [CZ]

Kolo

6. září 1918

Píše se rok 1918 a do mého života přišel člověk, který...

A zde se levné inkoustové pero od hrubého nažloutlého papíru odtáhlo, nechajíc po sobě pár tmavých čar připomínající neuhlazené písmo, jež se nápadně podobalo písmům zemí východní Asie.

Korejské písmo. To, které bylo před osmi lety označeno za druhořadé. To, kterému se učily rodiny pouze z nižších vrstev korejského obyvatelstva. A to, kterým právě tichý, náctiletý chlapec farmářského původu s velkým očekáváním psal svůj román. Tedy… to byl jeho plán, jeho cíl, sen. Zatím ale jen bezděčně koukal na cár papíru s nedokončenou větou před sebou, v ruce převaluje své nejdražší pisadlo. Došla mu nit.

„Jungkooku! Junghyune! Pojďte sem! Někdo sem jede!“ K chlapcovým drobným uším se donesl přísný, avšak vždy láskyplný hlas netrpělivé ženy – jeho matky. Jeho milující matky, vychovávající dva dospívající syny, starající se se svým manželem o dvě terasy rýžového pole a díky svým proti japonským názorům odkázané i se svou rodinou žít za branami města.

Chlapec mlčky a bez zaváhání vstal ze studené země. Cár papíru a i milé pero si zastrčil za pas světlých bavlněných kalhot, přes svou tenkou, nedávno koupenou košili, jež se mu skvěla na mladické hrudi, přehodil slušný kabátec z věšáku a upravuje si na hlavě svůj slaměný široký klobouk se rychlým krokem vydal za matkou.

Došel ke vstupním dveřím jejich skromného dřevěného domu, mezi nimiž stála jak jeho matka, tak jeho otec – vysoký, těžkou prací poznamenaný, avšak stále života plný muž v pracovním oděvu prostého farmáře s taktéž slaměným kloboukem na hlavě. Postavil se vedle nich a se zvědavostí v očích sledoval menší obláček prachu, který se k nim stále více a více přibližoval.

„Co se děje?” ozvalo se najednou vedle jeho pravého ucha. Očima z prachového obláčku přejel na příchozího muže, který jej během upravování svých tmavých rozcuchaných vlasů  – taktéž pod slaměným kloboukem – obdařil udiveným pohledem. Byl to jeho starší bratr.

„Nevím. Někdo sem jede,” pokrčil mladší rameny a hlavou jemně poukázal na již zřetelně viditelné auto, které z onoho prachového obláčku vyjelo. „Stejně to budou zase japončíci, který se ve jménu císařpána budou zase srát do našich životů,” vyletělo z bratrových úst tak rychle jako kulka z kulometu. „Junghyune!” okřikla jej však vzápětí matka a několik vteřin na to obdařila výchovným pohlavkem. „Tohle nemůžeš říkat na veřejnosti. Víš, kolik je tady uší?” Starší syn už chtěl něco namítnout, ale v tu chvíli se setkal s přísným pohledem svého otce. Raději tedy umlkl a svůj podezřívavý pohled stočil k právě zastavujícímu autu na malinkatém náměstíčku, u něhož stál jejich dům a u něhož už byla shromážděna polovina vesnice.

Z auta vystoupili dva muži v zelených japonských uniformách a ledovým pohledem si přeměřili všechny přítomné. Mladší z bratrů zatajil dech. Nebylo to poprvé, co k nim zavítal někdo z japonských úřadů, ovšem teď cítil, že to nebude jen nové pravidlo o prodávání zboží na trzích, či zákazu lovení určitých druhů ryb. Nakonec jeden z mužů po pár vteřinách, které se chlapci zdály jako celá věčnost, vyndal z auta jakýsi svitek papíru a začal jej předčítat. Mnoha lidem se během sdělování zprávy od japonského císaře nahrnuly slzy do očí, jiní nevěřícně lapali po dechu a koulili očima, další jen vzteky zatínali pěsti a měli co dělat, aby se proti Japoncům nerozběhli a neubili je k smrti.
Sdělení bylo prosté, ale následky pro korejské farmářské obyvatelstvo katastrofální: všechny půdy této a několika dalších vesnic byly státem zabaveny a přiděleny novým přistěhovaným Japoncům.