Láskám mého života

6.

                                    Někdy v životě dostaneme šanci v nesprávný čas... 

                                    Vždy, když mám slabou chvilku, ve své mysli zabloudím k této krátké kapitole, na kterou nikdy nezapomenu. Potkali jsme se zcela neromanticky- na zábavě. Díky našim společným přátelům jsme se seznámili a dali do řeči... Byls přímý. Na nic jsi nečekal. Po pár zprávách jsi naznal, že bychom se měli vidět osobně.

                                   Shodli jsme se na středě. Zrovna byl krásný slunečný den a tak jsme se domluvili, že kolečkáče budou tou nejlepší volbou. Vzpomínám si na to, jaký to bylo. Jak se mi třepal hlas, nevěděla jsem, co říct, jak se tvářit,... Myslela jsem si, že to bude na chvíli, ale my spolu byli celý den... V tu dobu jsem se měla učit na závěrečky, ale tys byl v tu chvíli mojí prioritou, které jsem se chtěla věnovat. Hned si navrhoval další setkání a já se nebránila, protože jsem se s tebou cítila dobře.

                                   Jenže zanedlouho se něco změnilo a já popravdě ani nevím co. Ale náš příběh skončil dříve, než začal. Našel sis ji. Během té doby, co jsi byl s ní, jsme kolem sebe chodili jako kolem horké kaše. Celou tu dobu jsem se na tebe dívala jako na promarněnou šanci. Jako na něco, co jsem si nechala ujít. Co jsme mohli dělat a být, ale nejsme. Cesta zpátky neexistovala...

                                  Půl roku na to jsi byl znovu svobodný. Myslela jsem, že takovýto čas stačil na to, aby vzájemná přitažlivost mezi námi přestala fungovat. Jenže stačilo těch pár slov, co jsi mi napsal. Že mi to sluší, jak se mám, co je v mém životě nového. A pak ta otázka: co dnes děláš? Nepiješ? Nechceš přijet? Seděla jsem zrovna v kavárně, ale byla jsem ochotná se vzdát všeho a jet. A tak se stalo.

                                   Vzal mě na oslavu jeho kamarádky. Nikoho jsem tam neznala, necítila jsem se tam moc dobře. Ale už to že mě vzal mezi své kamarády... Vždycky to bylo jen mezi náma... Ještě v ten den jsme překročili naše hranice. Ten polibek pro mě znamenal mnoho. Všechna ta nevyslovená slova, která se za tu dobu oddělení nastřádala.

                                  No všechno hezké jednou skončí. Jelikož jsme byli svobodní a nic jsme si neslíbili, bylo nám jasné, že vše pomine v momentě, kdy si jeden z nás znovu někoho najde, nebo nás to jednoduše přestane bavit. A ta chvíle přišla. Museli jsme k sobě být upřímní. Ano, máme se rádi. Více než přátelé. Ale na vztah to nestačí.

                                Od té doby jsme si občas napsali, protože nás nikdy nepřestalo zajímat jak se ten druhý má. Když jsme měli rozlučku s gymplem, tys byl ten, komu jsem napsala, když jsem byla opilá. Tys byl ten, koho jsem chtěla vidět. Možná to zkusit do třetice všeho dobrého. A ty očividně taky, když jsi byl ochotný se znovu začít vídat. Tentokrát to ale nedopadlo. Od té doby jsme se neviděli. Vždycky nám do toho něco vlezlo a pak už jsme zkrátka neměli energii na to, se snažit. Vyšumělo to. I to se stává...

                              V mém srdci ale navždy budeš mít své místo. I když vím, že spolu nikdy nebudeme.