Somebody to Die For [✓]

Není to tak dávno, co jsem tvrdila, že se na nějakou dobu musíme s Minervou a Meryl rozloučit. V tu chvíli jsem to myslela skutečně vážně, ale člověk míní... a jeho srdce mění. Faktem je, že mi tenhle pár přirostl k srdci jako žádný jiný, a to říkám i přes skutečnost, že jsem celé roky za vrcholný vztah harrypotterovského universa považovala snarry. Jenže tyto dvě ženy si na prázdných stránkách žijí svým vlastním životem, který nemá naprosto nic společného s tím, jaký osud bych si pro ně přála já. A tak jsem se opět stala jejich nástrojem, abych je přivedla k životu, již popáté v řadě.

Ani tentokrát se to neobešlo bez výzvy - nejen, že je povídka jako již tradičně psána zároveň jako songfikce (v tomto případě na skladbu Somebody to Die For), ale tón povídce tentokrát udávala RaSoKim svým šestinedělním souborem výzev. V jednom bodě zadání jsem sice trochu na štíru, ale tematizované to tam prostřednictvím vzpomínek a emocí je, tak snad mi tento drobný prohřešek projde :)

Postava/hrdina příběhu: Mladá dívka na přelomu dospělosti pocházející z velmi dobré rodiny, spokojená se svým životem a plnící si veškeré své sny.

Prostředí, roční období a denní doba: Podzimní noc ve vámi zvolené oblasti, avšak musí být zdůvodněno,  proč se tam hrdinka nachází v danou dobu.

Převládající emoce: smíření

Povinná slova: představivost, kouzlo, větrník

Časový úsek: Děj by se měl odehrávat v rozmezí několika minut až dvou hodin.

Přeji příjemný čtenářský zážitek!

Meryl vyšla do chladného nočního vzduchu. Na okamžik se zastavila na verandě, aby se mohla přidržet dřevěného zábradlí, než udělala první krok z rozvrzaných starých schodů. Poslední dobou byla tak slabá, že pro ni tři schody z jejich verandy představovaly sestup stejně obtížný, jako by šplhala po úpatí Kilimandžára.

Podívala se na svou ruku položenou na rozeschlém dřevě. Kde se na ní vzalo tolik vrásek? A proč najednou byla tenká a křehká jako kůstky ptáčete? Před dlouhými léty našla na zemi ležet sýkorku. Ještě žila, ale dýchala ztěžka. Meryl ji držela v dlaních a pozorovala, jak sýkorka prohrává svůj boj se Smrtí, jak se její dech dlouží, až se nakonec zastavil úplně. Nevážila tenkrát víc než nic. I vzdech by byl těžší než to drobné stvoření. A právě tak se Meryl cítila – jako by ji mohl každý úder jejího srdce vzít s sebou do neznáma, vysát z ní zbytky života, na nichž tak bytostně lpěla. S každým nádechem se blížila víc a víc smrti, a tak nevědomky zadržovala dech, jako by tak mohla v sobě ještě uchovat čas, který jí zbýval.

Bosýma nohama stoupla do jemného písku. Studil. Ve vzduchu kolem ní už byla cítit blížící se zima, přinášená lehkým vánkem, který roztáčel papírový větrník zapíchnutý v zemi vedle verandy. V duchu slyšela Minervin hlas, který by jí určitě nesmlouvavě přikázal přehodit si přes ramena teplou deku, chce-li jít někam ven. Ale copak záleželo na tom, zda nastydne? Má rakovinu. Může si dovolit jít v noci na pláž, bosá, i kdyby to byla podzimní noc.

Písek se pod ní měkce bořil, zatímco se po něm nejistým krokem vydala k temné hranici, kde tušila začínající království moře. Pás mokrého písku jako by ji zval k sobě. Vstoupila do něj a vydala se podél břehu dál, zatímco za ní zůstávaly stopy, které po několika metrech smývaly konejšivé vlny moře, jež se líně převalovaly jedna za druhou, jako by nikdy nepoznaly disharmonii bouře a vlnobití. Jejich lem se bíle pěnil a šeptal básně v cizím jazyce, kterému nerozuměla, ale jejich zvuk jí připadal jako z jiného světa, nadpozemsky krásný.