My všichni - Ve jménu hvězd

14. Eirah D'astęr

Před rokem a třičtvrtě....

Sakra, moje hlava.......
Strašně bolí........
Pomalu jsem se posadil, byl jsem svázáný a měl jsem zalepenou pusu. Najednou se fláknu o tvrdou zem.
AU..... Tohle taky bolelo......
A uvědomil jsem si to, já jedu v autě, začnu zaostřovat zrak, nejspíš dodávka. Je tady totiž moc prostoru. Jedeme, ale kam? To mě unesli? Kde mám nůž? Snažím se ho přivolat, ale něco tady není v pořádku. Cítím, že je blízko, ale ani se nehnul.
Tak tohle jsem asi dost slušně podělal. Za tohle by mě trenér rozhodně nepochválil. A proč myslím na takovýhle věci? To mě snad zdrogovali?! A co mě to sakra štípe na ruce? Chci se poškrábat, ale nejde to. Počkat! To je ale hrozná ironie..... Jdete jen tak po ulici a vidíte bandu chlapů jak mlátěj kluka, tak si řeknete, tak mu pomůžu, a když ho nakonec zachraníte, seskočí nějakej divnej týpek ze střechy, ten kluk vás škrábne a vy se probudíte svázáný v dodávce. A ta ruka fakt děsně svědí!!
Blik Blik....
Vždyť ten kluk mě vlastně drápnul, co sakra čekám?! Ten strup, co se tam vytvořil raději nechci seškrábnout!!
Jo i moje myšlenky jsou divný. Čím mě to nadopovali?!

Auto zastavilo....
No, asi se jich budu moct zeptat sám, Teda pokud mi sundaj tu kobercovku z pusy. Zaostřil jsem zrak na dveře dodávky a snažil se je rovnou nevyrazit. Hrozně jsem chtěl ven!
Dveře se pomalu otevřeli a do auta pomalu pronikl čerstvý vánek.......

SHNILÝ GARÁŽE A PAPRSKY BLBÝHO UMĚLÝHO OSVĚTLENÍ!!!!

A tohle mám jako za co?!!!!!!

Ještě nikdy jsem tolik netoužil cítit chladný vánek a slunce na kůži.
A TEĎ TOHLE?!

Co!! Bože!! Co jsem ti udělal?!

Nějaký dva neznámí chlapi po mě sáhli a vlekli mě pryč. Ať to bylo kamkoli, tak to bude lepší než v tomhle suterénu.
Procházíme temnou uličkou ze staršího betonu v pořadí: dva chlapi, já a dva chlapi a tři další za námi. Od země tu jde slušná zima, stěny oblézá plíseň a dýchá se tu asi jako v deštný pralese, děsný dusno. Projdeme okolo prvních dvou železných dveří a začne mi tuhnout krev v žilách. Oči mi nezavázali, takže se nebude přesouvat nikam daleko, jinak řečeno jsme na místě. Ten fakt, že mi částečně tuhne krev v žilách mě taky dost děsí. Možná schopnost toho zlatookého chlapa má doznívající účinky, ale to bych symptomy měl už od začátku, pak mě napadá že čím blíž k němu budu tím budou silnější. Jinak si to nedokážu vysvětlit. Atmosféra se stala ještě nedýchatelnější. On je tady a vůbec bych se nedivil kdyby mě vedli právě k němu, ale tenhle fakt mi je hodně nepříjemný. Nemám zájem ho znovu potkat.
Jeden z chlapů do mě strčil a já spadnul na kolena. Naposledy mě prohledali, strhli mi kobercovku z pusy a začali mi rozvazovat ruce. Fajn, teď mám příležitost. Rychle jsem shodil zbytky provazu, vyhoupl se na nohy a poslal k zemi dva chlapi v mém okolí. Snažím se přivolat nůž, ale je furt někde zaseklej a nereaguje. Rozběhl se proti mě další z nich. Byli to docela ranaři, ale zasáhnout vycvičeného vojáka není snadné, pro mě to téměř nebyli soupeři, kdyby jich nebylo tolik a neměli takovou výdrž. Chvíli uhybám jejich útokům, a potom je pošlu rychle k zemi nebo hlavou do stěny. Tohle pošťuchování trvá asi dvě minuty než se mi rapidně roztočí celý svět. Moje pohyby jsou asi pětkrát pomalejší a bolí mě hlava. To snad ne, teď ne!! Závrať se zhoršila a já se zhroutil na zem. A ty chlapi? Prostě zírali jedním směrem a vypadali hodně vyděšeně.
Pak to taky uvidím a k tomu ještě tak tisíckrát ucítím po celém těle, ty přísný, vražedný a hladový zlatý oči.
Ten muž se zdál zrovna teď o dost vyšší a byl neuvěřitelně elegantní, ale oči byly určitě jeho. Hnědý skoro až černý vlasy měl úhledně sčesaný dozadu a černý oblek s bílou kravatou byl jako nový, a to jsem nezmínil ty naleštěný značkový boty, za který dal tak tři svoje výplaty. Zanechal silný dojem, a potom můj pohled spadl i na muže za ním. Byl mi tak nějak povědomej.
To snad ne!! To je ten pomlácenej kluk, ale stojí tu v tmavě modrém obleku s hnědými botami a hnědý vlasy vypadali alespoň trochu učesaně. Bože, takže já se tady válím v osuštělým šedým triku, se stejně zřízenými kalhotami a plátěnou bundou. To mi nemohli říct, že jdu na schůzku s prezidentem??!!
Zlatooký pokynul rukou tomu klukovi a pokračoval v chůzi. Ten kluk ke mně rychle přispěchal a pomohl mi na nohy, které mě vůbec nechtěli poslechnout. Chlapi za námi vypadali, že se za chvíli zhroutí podlaha a oni tu do vteřiny umřou.

Divný, mám to dost podobně, ale cítím i jistou příležitost...

Procházíme šedými a potemnělými uličkami neznámého ale dozajista patrového domu, jsou to totiž stupačky. Kluk se na mě podíval asi tak pětkrát, ale nepromluvil. Pak se zlatooký zastaví před dveřmi, které nejsou jako ostatní z kovu, ale ze dřeva. Počkal až budeme s klukem blíž, a pak stiskl kliku.
Osilnilo mě jasné zlatavé světlo. Vešel jsem do místnosti. Byla to nádherná zelená moderní zahrada, nebo spíš pokoj plný stromů a keřů. Středem této obrovské místnosti vedla cesta ze světlejšího dřeva a byla lemovaná vcelku bujnou a kvetoucí vegetací. Cesta se také větvila do mnoha menších, které vedly na všechny strany. V pokoji byste nenašli nic, co by nebylo z přírodních meterialů. A co mě hodně překvapilo bylo, že zde byla i řeka plná ryb a tohle všechno bylo patrové.

Nádhera...

Co mě ovšem překvapilo ze všeho nejvíc je, že jsem se pohyboval zcela sám. Popravdě byl jsem trochu v šoku. Otočil jsem se na kluka, který si právě odkládal sako na stojan, kterého jsem si vůbec nevšimnul. Mám pocit že mě tu čeká víc než jedno překvapení...
,, Půjdeš?"
Prudce jsem trhnul hlavou. Zlatooký už taky neměl sako a pozoroval mě z jedné cestičky, která vedla nalevo přímo nad řekou. Vypadal najednou trochu jinak, víc uvolněně. Jeho pohled nebyl takový jako předtím, byl docela a určitě vyvážený, moudrý a zvědavý. Ucítil jsem menší nával větru zezadu. Otočil jsem se. Ten kluk stál hned za mnou u menšího jezírka a krmil okrasné kapry.
Vypadal..... šťastně ......

Mohl bych se taky někdy cítit zase tak volně, tak svobodně, tak.........jako on?

Znovu jsem se otočil na zlatookého, který mě pozoroval s mírným úsměvem na tváři, a pak se otočil a vydal se svou cestou.
Šel jsem za ním...

Prošli jsme okolo vodopádů cestou, která mířila mírně nahoru, za jeden z větších vodopádů. Ocitli jsme se u baru, ale on pokračoval po kamenech mimo cestu. Došli jsme na malou kamennou plošinu na vodě.
Ta voda byla klidná..... tak klidná....
Došel jsem až na samý okraj a viděl celý ten les zezhora, všechno....
Chvíli jsme tam jen tak stáli a užívali si tuhle už tak dost šílenou, životu nebezpečnou, ale vlastně nádhernou chvíli.

Dva, kteří by tu nikdy neměli být, neměli by se nikdy potkat a přes to......

Jsou tady..... A stojí vedle sebe.....

Ne jako nepřátele,
ale ani jako přátelé.

,, Chtěl bys být volný?"
,, Víc než kdy jindy."

,, Tak pojď..... "
Ten vztek a touha se nedají vydržet!

,, Já jsem Westorate Gold
a ty? "

,, Eirah........ D'astęr"

O rok a třičtvrtě později...

,, Zachytili jsme výboj energie!! Ale už je to pár dní. "

Vítejte v místnosti, kde se ví všechno. Náš špičkový systém vyhledávání.

,, Kde?!!! A jakto, že o tom sakra nevím!!!!!!"
Wes vypadá dost naštvaně.
,, V Paříži pane."
,, A pane! Přišla zpráva od zvěda. Našeho ajťáka navštívili před týdnem dva podezřelí lidé. Představili se jako Thomas a Catrin Hailly."
,, Chci to mít prověřený! Zakara, Rax a Eirah navštíví hackera a udělají si výlet rovnou i do Paříže. Do dvou dnů to chci mít na stole. Jasný?!!"
,

, ANO PANE!"

Skvělý, moje šance se ukázat...