KŘIŠŤÁLOVÁ NOC (EreRi/RiRen)

KAPITOLA 18.

Otevřel kufr a začal vytahovat vaky nových obyvatel jejich roubenky, s poslední taškou však odkryl něco, co chtěl jeden z nich pravděpodobně dobře ukrýt před zraky nejen jeho, ale i jiných případných očí. Odskočil na stranu, jako by se k oné věci ani přiblížit nechtěl a šokovaně na ni zíral. Hned na to se vzpamatoval a vzedmul se v něm vztek. Věděl, že mu nemá věřit!

EREN

Sladký a tvrdý spánek mi narušil křik ve vedlejší místnosti.

„Kde je ten nacistický parchant! Ještě spí? Zastřelím ho!"

„Ano spí, uklidni se Hanzi, nech si to od něj první vysvětlit, nevíš, jak to je!" uklidňující hlas Gerdy ho nejspíš nepřesvědčil.

„Pusť mě, Gerdo, za tohle zaplatí! To gestapácké hovado se nebude válet v naší posteli. To, co má ten francouzský hoch na hrudi, je nejspíš jeho práce, nechápeš? Nejspíš ho vezl někam k dalším výslechům. Potřebují ho živého, pravděpodobně něco ví. Jestli tomu neuděláme přítrž, tak ho po jeho zotavení stejně někam odveze, kde ho umučí, nebo do pracovního tábora v Dachau, kde nakonec umře. Mluvil o tom doktor, tam nikdo dlouho nevydrží. Ty' s neviděla to auto, kterým přijeli, v takovém nejezdí obyčejní lidé! Tak mě sakra už pusť, půjdu a zastřelím ho dřív, než on zabije nás!" zuřil a už jsem slyšel kroky, které se blížily k ložnici, kde jsem spal.

Během jejich výměny názorů jsem se úplně probudil a adrenalin mi okamžitě zaplavil tělo. Slyšel jsem, jak mi srdce hlasitě buší, přestože jsem se ho snažil uklidnit, aby mohla pracovat hlava a urychleně vymyslela nějakou uvěřitelnou historku. Hanz není hloupý a je samozřejmě nedůvěřivý. V téhle době je to však nezbytné a já to chápu, taky bych bránil své blízké.

Jenže v tuto chvíli jsem se už podruhé dnes díval do hlavně pistole, tentokrát mé vlastní. V druhé ruce držel mou zmuchlanou uniformu a jeho oči mě pozorovaly s takovou nenávistí, až jsem se otřepal.

Dlouhé sekundy jsme se jen dívali vzájemně do očí. On se zlobou, záští a hněvem, já na něj upíral oči, ve kterých se zrcadlil jen strach.

„Tak mluv, ty nacistická hnido, vysvětli mi tohle všechno!" hodil po mě uniformu, „kdyby tady nebyla Gerda, už jsi mrtvý! Přesvědčila mě, abych tě nechal se obhájit, tak mi povyprávěj, kdo opravdu jsi, smrade!"

„Ukradl jsem to. Tu uniformu i to auto. Potřeboval jsem Juliena dostat ven ze zadržovacího výslechového vězení v Mnichově. Nebyla jiná možnost než si zahrát na příslušníka Sturmabteilung. Do objektu bych se jinak nedostal, neměl jsem moc času vymýšlet jiný plán. Mučili ho a já jsem musel jednat," snažil jsem se být přesvědčivý a nic jiného, než tato lež mě v tuto chvíli nenapadla. Teď jen musím doufat, že mi uvěří.

„Nevěřím ti, máš zlé oči, to ty jsi jeden z nich a lhát umíš taky mizerně! Řekni kolik lidí si zničil, kolik si jich zabil? Co ti udělal ten chudák, co spí vedle, že's ho musel tak zmrzačit? Kam jsi ho chtěl odvézt? Na další mučení? Někde kde by ho stejně zabily nelidské podmínky a těžká práce v kamenném dole?" přibližoval se ke mně, až jsem ucítil studenou hlaveň na svém spánku.

Měl bych se zkusit bránit, mám výcvik, dokázal bych ho zneškodnit i přesto, že je chlap jako hora, ale nedokážu to. Moje svědomí mě nenechá nic udělat. Jsem paralyzovaný jak zmiňovaným svědomím, tak i strachem a nedokázal jsem nic jen se třást jako osika, srdce mi div nevyletělo z hrudníku a já se pomalu loučil se životem. Viděl jsem v jeho očích, že to myslí vážně a je odhodlaný mě zabít. Zavřel jsem oči a nechával se pomalu provázet myšlenkami. Vzpomínky na to, jaký jsem byl hajzl a že mě spravedlnost dostihla v době, kdy jsem se chtěl stát lepším člověkem, to už teď bylo nepodstatné. Má pravdu, zasloužím si smrt za všechno, co jsem provedl, kolik životů jsem zničil, kolik rodin jsem připravil o milující rodiče ať už tím, že jsem je poslal do pracovních táborů, nebo je vyhnal ze země.

„Otče, nedělej to, prosím!" slyšel jsou zoufalý prosící hlásek mladého děvčete, které přivedlo doktora.

„Běž pryč, Anno!" poručil jí Hanz.

„Prosím, poslechni mě a neudělej ze sebe vraha, prosím!" byla zoufalá, hlas se jí třásl, ale nebyla ochotná uposlechnout autoritativní hlas svého otce, „jestli to uděláš, odejdeme od tebe s matkou!"

„Anno!" cítil jsem, jak znejistěl a zbraň v jeho pravačce se mírně zatřásla. Stále však zůstala u mé hlavy.

„Jestli to uděláš, budeš stejný jako oni, uvědomuješ si to? Vzít někomu život bez soudu, takové praktiky mají oni! Ty nejsi jako oni! Jsi spravedlivý, tohle nemůžeš udělat!"

„Můžu Anno, ty nevíš, co všechno gestapo provedlo naší rodině. Mému bratrovi, tvému strýci. Nevíš nic!!! Tak mě nech ho teď pomstít!"

„Ale tenhle není jako ..."

„Je!!! Je stejný jako všichni! Vidíš tu uniformu? Je to parchant, který musí zemřít. Za všechny! Za mého bratra, jeho přítele, za tvého pana učitele, který nepřišel zpět do školy potom, co ho odvedli k výslechu i za toho kluka, který leží vedle!"

„Otče, prosím!"

„Vypadni, Anno Eleno Braunerová!"

Ozvalo se klapnutí dveří a hluboký výdech mého kata. Jeho ruka se zpevnila a zbraň opět pevně přilehla k mému tepajícímu spánku.

„Už ses pomodlil ty bezvěrče? Aspoň naposledy bys měl, aby tvůj očistec nebyl tak dlouhý..." procedil mezi zuby.

Stále zavřené oči, sklopená hlava, stažený hrudník tak, že znemožňoval dýchání a hlaveň na spánku jako by začala pálit. Tak takhle vypadá konec!

Jen divoký tlukot mého srdce, už jen pár úderů a utichne. To srdce, které jsem celé věnoval francouzskému mladíkovi, který o ně nestojí a kvůli kterému teď stojím před branami smrti.

Do naprostého ticha, které narušovala jen tepající krev, která proudila mým tělem se ozvalo odjištění závěrky.

‚Sbohem, Juliene, miluji tě, od první chvíle, kdy jsem tě viděl. Omlouvám se za všechno, co jsem ti provedl, prosím odpusť mi!'

Mé čekání na popravu trvalo pouhé sekundy, pro mě to však byla věčnost, hlaveň se ještě více zaryla do mého spánku a já slyšel tiché zavrzání kohoutu, když zbraň odjistil. Pevně jsem sevřel víčka a ruce sevřel v pěst. Čekal jsem na smrt.
Ještě trochu síly do spouště a ...