KŘIŠŤÁLOVÁ NOC (EreRi/RiRen)

KAPITOLA 3.

Chytil jsem ho za košili a dal mu jednu pěstí, až spadl na zem. Tam jsem do něj párkrát zlostně kopl, opět vytáhl na nohy a táhl přes mou kancelář zpět do cely. Tam jsem s ním mrštil na zem.

„Tak, ty parchante, a buď připravený na zítra, budu chtít odpovědi na všechny mé otázky!!!"

Ihned jsem se otočil, abych se nemusel dívat, jak se těžce zdvihá ze země a rychle bez ohlížení odcházel.

LEVI:

Vhodili mě do náklaďáku mezi ostatní vězně, kteří jedou k výslechu – nejspíš. Musím jim utéct, jinak dopadnu asi špatně. Kdyby ten parchant s těma úžasnýma zelenýma očima zjistil, co jsem zač, tak mě zastřelí na fleku. Ještě, že jsem si nechal udělat falešné papíry, jinak už bych byl mrtvý. Takový mladý spratek, a tak vysoko postavený – podle frček, to se musel snad prošukat na takové postavení. Kolik mu může být? 25? Ale co je mi po tom, teď se musím soustředit na útěk, nesmím přemýšlet nad nejkrásnějšíma očima, jaké jsem kdy viděl!

Náklaďák zastavil před krásnou historickou budovou. Tady mají vězení, jo? Ti Němci jsou poblázněná banda! Vypustili mě s dalšími pěti vězni, kteří rezignovaně stáli na chodníku a čekali. Teď anebo nikdy!

Vrhnul jsem se na jednoho z dozorců, ale v tu chvíli byly moje ruce v kleštích druhého, který velmi rychle reagoval na můj výpad, tak jsem aspoň začal kopat. Jistě, co jsem si myslel, jsou cvičení a zvyklí, že jim vězni budou chtít utéct. Byli ve střehu celou dobu! Ostatní vězni ještě na mě křičeli, ať se nebráním, že mi to nestojí za to, ale na mé tělo už padala jedna rána za druhou. Ležel jsem na špinavé zemi a cítil jen ocelové špice jejich bot na mém těle. Až usoudili, že mám dost, popadli mě za bundu a táhli po zemi někde do útrob budovy.

Probral jsem až na špinavé, vlhké zemi v nějaké cele. Doplazil jsem se k čemusi, čemu nejspíš říkali postel, a schoulil se pod vlhkou roztrhanou deku. Potřeboval bych se vyspat, ale bolest mi to nedovolovala a tak jsem se nekontrolovatelně třásl zimou, bolestí a zoufalstvím v koutku mé palandy a opakoval si neustále připravenou řeč, kterou mám nacvičenou právě pro tento případ. Teď musím být silný! Nesmím zradit přátele a celou organizaci a v podstatě i vládu, pro kterou taktéž pracujeme.

Netuším, jak dlouho jsem se tam třásl, možná jsem i na chvíli usnul, ale zaujal mě křik z vedlejší místnosti. Zkoušel jsem zbystřit mé otupělé smysly, které byly díky mé nemoci již značně ochromené a bál jsem se, že brzy dostanu záchvat. Ten mladý gestapák hulákal něco na dozorce a tuším, že to nejspíš bylo kvůli mně. Třeba má pro mě slabost, ušklíbl jsem se a zasmál se své naivitě. V Hitlerově armádě neslouží gayové, to ani náhodou. Vím, jak jsou pronásledováni, vězněni a co tam s nimi pak dělají. Takže smůla.

Hádka vedle utichla a já slyšel přibližující se klapot těžkých bot. Zachrastil klíč v zámku. V tom mě popadly silné ruce a táhly mě ven z cely kamsi pryč. Nezvedal jsem hlavu, ale bylo mi jasné, že ty ruce patří tomu zelenookému parchantovi. Nejspíš ze mě dneska vymlátí duši pro pár informací, které ale stejně nedostane. Nadechl jsem se a začal se pomalu psychicky připravovat na teror, který mě nejspíš čeká v nějaké výslechové místnosti.

Ocitl jsem se ale v nějakém dost luxusně vybaveném bytě. Odhodil mě na sedačku a jen na mě civěl. Najednou mu oči ztvrdly.

„Tak co parchante, jak sis užil výprask?" tvrďák to teda jo, pomyslel jsem si a dál jeho slova neposlouchal. Soustředil jsem se jen na ledovou barvu jeho hlasu a přemýšlel nad jeho pohledem, který mi věnoval před malou chvílí a vím, že on netušil, že jsem jej zpod spadaných vlasů pozoroval. Co to bylo? Měl jsem pocit, že jsem v jeho pohledu zahlédl soucit, ale to přece nemůže být možné!

Prudce mě zatahal a za vlasy, abych se mu podíval do obličeje. V jeho tváři jsem, ale viděl jen šok, který v tu chvíli nedokázal skrýt. Ne, nespletl jsem se, i když teď vidím dost rozmazaně. Rychle mě pustil a odvrátil se ode mě.

Pousmál jsem se, docela mě to pobavilo. Chová se jak nováček, který nikdy neviděl krev, ale jak může dělat šéfa SA s takovým přístupem?! Ne, tady něco nehraje, musím na to přijít a pak toho využít. Posadil jsem se do vzpřímené polohy a čekal, co bude dál.

Otočil se a zadíval se na mě těma jeho velkýma očima. Do prdele – byl fakt pěkný. Koukal jsem do jeho mladé tváře a malou chvilku zalitoval, že jsme se nepotkali za jiných okolností, někde jinde. Protože – on je na kluky!!! Jak jsem to poznal? Nevím, ale je to snad nějaký šestý smysl, který mě na to upozorňuje. Z přemýšlení mě vytrhla jeho slova.

„Okoupeš se a dám ti čisté oblečení, do zítra tě nechám na pokoji a ty můžeš v klidu zvažovat, jestli ti to, co skrýváš, stojí za další výprask a mučení!"

Tak toto jsem opravdu nečekal! Chvíli ve mně převládal zmatek, který jsem nedokázal patřičně skrýt, ale on naštěstí odešel do koupelny připravovat lázeň. Podle všech indicií byl toto jeho byt. Proč by mě nechával koupat v jeho vaně? Huh, jsem opravdu zmatený. Co když mě chce ojet? To by dávalo smysl, umyje si mě a pak mě ošoustá. Zajímavý výhled do budoucna, asi bych se nakonec ani nebránil.

Pousmál jsem se nad představou a pomalu se vnořil do vroucí vody. Bylo to tak příjemné. V dnešní době hned tak někdo vanu nemá, takže to je fakt luxus. Jestli toto přežiju, tak mi nikdo neuvěří, že jsem se v německém vězení rozvaloval ve vaně. Všechny ztuhlé svaly se mi začaly uvolňovat a málem jsem tam usnul. Užíval jsem si to, dokud voda nezačala chládnout a přestala být příjemná. Umožnil mi to, tak ať si počká. Pořád mi nejde ale na mysl, proč to dělá? Přijde mi jeho chování takové schizofrenní, ale nemá cenu se tím teď zabývat, čas ukáže.

Vyšel jsem z vany a nechtěl jsem se oblékat do svých starých smradlavých hader, koneckonců – slíbil mi nějaké oblečení, tak jsem se vypotácel z koupelny jen s ručníkem kolem pasu. Po horké koupeli mé tělo fungovalo mnohem lépe. Jen ten debilní kotník kdyby tak pekelně nebolel, snad mi ho ti parchanti nezlomili. Ale to bych na tu nohu asi nedošlápl. Později, jestli budu schopen po tom, co na mě Jaeger nachystal, si ho stáhnu, bude to dobré. No zmetci mají aspoň jistotu, že jim neuteču!

Koutkem oka jsem zkontroloval, co dělá. Hleděl na mě jak na svatý obrázek, a jen tak tak aby nezačal slintat. V duchu jsem se ušklíbl, když beze slova ukázal na čisté oblečení ležící na posteli.

Tak jo hochu, jen se podívej, čím víc budeš ze mě v prdeli, tím pro mě bude lepší s tebou manipulovat. Schválně provokativně, jak mi jen mé bolavé tělo umožnilo, jsem na něj vystrčil zadnici, když jsem si oblíkal trenky a ignoroval jsem jeho téměř slintající obličej. Tak a mám to potvrzeno definitivně. Ovšem nechápu, co se mu může líbit na těle pomalovaném modřinami. Ale no tak, Levi – vždyť je to nacistický sadista, to je jasné, že se mu to líbí. Baví ho malovat lidi do fialova.

A stejně mám pocit, že kdyby byla jiná situace, tak se na mě hned vrhne a ošoustá mě. Tady si to ale nemůže dovolit, kdyby na to někdo přišel, zavřeli by ho až by zčernal a poznal by svou vlastní medicínu!

Pozval mě ke stolu, ze kterého se na mě usmívaly velice chutně vypadající sendviče. Okamžitě se mi začaly sbíhat sliny. Měl jsem strašný hlad a taky jsem se už musel najíst z ohledu zdravotního, nemůžu to odmítnout a nakonec nejsem takový blázen, abych to udělal, když dává, přijmu, vím, že teď musím být silný a při smyslech a tak to bude jen v případě, že budu pravidelně jíst, když už mi vzali léky.

Nejsem si jist, jestli Jaeger o mé nemoci ví, ale když tvrdil, že musím jíst, abych nezkolaboval, tak asi ví. Ale když mě teda chce udržet ve formě, proč mi nevrátí léky?

Napil jsem se přeslazeného čaje a nadechl se, tak to mě asi zabije. Opravdu nechutně sladký. Nejspíš mi do něj něco dal a přebil to cukrem. No budu doufat, že nic jako sérum pravdy Němci ještě nevymysleli.

Dojedl jsem a začal ho provokovat, možná nesmyslně, ale když mě to tak bavilo, jak jsem ho dostával do rozpaků a pak ho vydusil do nepříčetnosti.

Fakt je tak labilní, nebo jej do takových stavů dostávám jen já?

V jednu chvíli jsem to ale přehnal a jemu ruply nervy. No, možná jsem si to mohl odpustit, když jsem opět skučel bolestí po jeho nových ranách na své staré palandě ve vlhké cele. Po chvíli, ale mé tělo obestřel klid a já se vnořil do klidného, hlubokého spánku.