Jen jeden krok

...

Jako druhou tu máme matku samoživitelku. Nepřála si, co se jí stalo, ale snaží se, jak jen může s tím vypořádat. Víte má malou dcerku, sotva tři měsíce starou a jak už označení matka samoživitelka říká, je na to sama. V podstatě to bylo její rozhodnutí, i když ani nijak neměla na výběr, když jí otec její dcery nechal samotnou. Bylo jí teprve sedmnáct, když se to dozvěděla a její matka, co byla jediná, koho měla, ji vykopla. Od té doby se už nesměla doma nikdy ukázat. Věděla, že se musí postavit na vlastní nohy. Sebrat se a to hlavně kvůli tomu malému zázraku co jí rostl v břiše. Našla si byt, docela slušně placenou práci a vypadalo to, že vše půjde dobře. Potom co se maličká narodila, jí to zcela změnilo život. Chtěla se jen v klidu starat o svou dceru, ale stále jí to něco nebo někdo snažil překazit. Problémy v práci, no ještě aby ne když jí bylo sedmnáct let a ona potřebovala plný úvazek, aby se dokázala o tu maličkou postarat. Muž, který onu hospodu kde pracuje, jako servírka vlastní ji nakonec zaměstnal, ale měl jisté podmínky o přijetí. Výměnou za práci byl vztah, o kterém nikdo nesměl vědět. Samozřejmě to nehodlala nikomu říct, protože si chtěla svou novou práci a jediný možný výdělek uchránit. Nikde jinde by ji totiž nepřijali, kvůli jejímu věku, navíc těhotnou bez možnosti hlídání.

Šlo to dobře, pracovala, vychovávala dceru, překonávala různé překážky, co jí vstoupili do cesty a vycházelo jí to. Dost na to aby žila v celku klidný a pohodlný život. Snášela všechny narážky, urážky a ponižování ze strany pana vedoucího. Ano musí to snášet, než jí bude osmnáct, protože potom si bude konečně moci najít jiné zaměstnání a odprostit se od toho. Začít nový život, druhá šance. Zní to možná poněkud přehnaně, když nad tím uvažujete, ale ona to tak opravdu cítila. Toužila už od toho odejít a začít z novu. Přála si totiž pro svou dceru lepší podmínky. Lepší nežli žít v jednopokojovém bytě, jíst polotovary protože ona na vaření nemá čas, když celý den obsluhuje a nevyrůstat ve čtvrti, kde není týden, bez toho aniž by tam někoho nezabili. Dokonce měla v plánu vrátit se i do školy, na to ale neměla čas ani sílu, jak psychickou tak fyzickou.

No a ono to přišlo, najednou byla plnoletá a měla naději. Rozhodnutá se vydala dát výpověď, ale nečekala, jak to dopadne. Tajně si představovala, že to půjde v klidu a bez nějakých větších problémů. Jak se ale spletla, ta chudinka malá. Vyhrožoval jí, prostě se jí nechtěl vzdát. Nemohl, byla přece tak mladá a on tak starý. Cítil se s ní jako dřív, jako za mlada a o to se nemohl nechat připravit. Prý ji ohlásí na sociálce a ona věděla, že to se nesmí za žádnou cenu stát. Nakonec tedy souhlasila, že u něho zůstane. Snažila se přijít na kompromis. Navrhla mu, že s ním zůstane navzdory tomu, že už pod ním pracovat nebude. Nesouhlasil samozřejmě, co taky čekala, byla až moc naivní.

Trpěla ještě skoro půl rok, než si konečně uvědomila, že to tak opravdu nejde. Pořád tady ale byla ta věc se sociálkou. Nemohla si dovolit, aby ji udal. Nedělala sice nic špatného, neubližovala dceři, krmila ji. Jenže oni moc rádi nevidí, když matka své dítě tahá sebou do práce a nechává ji v dosahu cigaretového kouře a opilců. Měla strach, který se nedá ani popsat, když šla dát svou úplně první výpověď v životě.