Jen jeden krok

...

První v pořadí je muž, který se celý svůj život snažil jen prosadit, něco dokázat aby na něho byl jeho otec patřičně hrdý. To by ovšem jeho otec nesměl vlastnit jednu z největších a nejúspěšnějších firem ve státě. Již od malička chodil na všechna pracovní setkání, oslavy kde se scházeli jen ti nejvlivnější lidé, kteří se před sebou předváděli jako na přehlídkovém mole, ale snad nejhorší na tom všem bylo, jak jím otec opovrhoval. Choval se, jako by ani neexistoval. Pokaždé jen vynášel na výsluní jeho staršího bratra, všechno co kdy udělal, všechno co jen řekl nebo na co se podíval, se změnilo v malý zázrak. Školní utkání, ve kterých exceloval. Kroužky, kterých měl plný rozvrh, aniž by to mohl stíhat a co teprve když si přivedl někoho domů. Každá jeho dívka ať už jich bylo, že to ani na všech prstech nedokážete spočítat, byla dokonalá. Jejich táta na nich nikdy nenašel jedinou chybičku. Což ovšem vůbec nevypadalo zaujatě, protože jakmile si někoho našel náš hlavní uchazeč, byl to jen další ztroskotanec, kterého bylo jednodušší vyhodit ven na ulici nežli ho poznat. Samozřejmě si domů vodil jen holky, protože věděl, že kdyby jeho otec nebo kdokoliv z rodiny zjistil, že se mu líbí stejné pohlaví, jako je on sám všechno, by se jen zhoršilo. Proto to v sobě raději tutlal a snažil se změnit sám sebe. Zavíral se ve svém pokoji, poslouchal hudbu a utápěl se ještě více v depresích. Proč jen si neužíval, říkáte si, měl přece všechno. Pocházel z bohaté rodiny, mohl mít teda všechno, na co si ukázal, ale jemu to nestačilo. Chtěl prostě někoho, kdo by mu řekl, že není sám, že ho má rád a že se na něho může spolehnout, když to bude potřebovat. Přál si jen někam patřit.

Poprvé když vyhrál matematickou soutěž, jeho táta ho ani nepoplácal po rameni, neřekl mu ,,Dobrá práce." ani ho nevzal na zmrzlinu. Ať vyhrával, jak vyhrával, nebylo to nikdy dostačující. Dostal se do čela školní rady, byl kapitánem basketbalistů, ačkoliv si to ani nepřál a chodil na všechny pracovní schůze, aby mu dokázal, že mu na něm záleží, že mu záleží na tom, co dělá a že by jednou chtěl jít v jeho stopách. On ho ale pouze přehlížel, tak to vyznělo na ostatní a proto to taky všem bylo lhostejné, jen on sám znal pravdu. Od narození ho neměl rád, cítil to, nepochoval ho, když plakal, nesnažil se ho pochopit, proč je mu tak zle z jeho vlastní existence.

Dokonce se stal nejlepším z ročníku, začal pracovat u něho ve společnosti a vyšvihl se až na jeden z nejprestižnějších postů. Nic nestačilo, stále nebyl dost dobrý. Podlézal a podlézal i přesto že podvědomě věděl, že mu to za to nestojí. Nemohl si pomoct, přál si, se mu zavděčit jen stále nepřišel na to jak. Měl ho pořád rád i přesto všechno. Někdo za to ale podle něho mohl a vinil svého bratra. Neměl by to ano. Měl ale problém, který se mu za ta léta zakořenil hluboko v srdci a nechtěl ven.

Jednoho dne, kdy se obyčejně probudil, jako kdy jindy myslel si, že to bude jako vždy a nic zvláštního se nestane. Měl skvělé místo v dobré firmě, dokonce si našel přítele, ačkoliv si nebyl jistý jak to mezi nimi vlastně je a poprvé za několik měsíců si nepřipadal jako úplná nula. Vstal hned, jakmile mu zazvonil budík, v koupelně se nijak dlouho nezdržel, nepoplakal si totiž zase ve sprše jako obvykle. Opravdu se cítil dobře. Proto se také vydal poprvé s úsměvem na tváři do své kanceláře, kde měl strávit zbytek dne. Měl to je to slovo ano, kdyby však někdo dodržoval pravidla slušného chování nebo alespoň cti k rodině nic z toho, co následovalo, by se nestalo. U něho v kanceláři se objevil on, jeho přítel. Od začátku co spolu začali, mu dával jasně najevo, že se u něho v práci nesmí nikdy ukázat, jinak by ho jeho otec zabil a na jeho poslední slova dával velký důraz. To že tam ale stál před jeho počítačem a usmíval se na něho, což ho vždy dokázalo dostat úplně do jiných sfér, mělo v tuhle chvíli naprosto opačný účinek. Nepřemýšlel, vystartoval na něho, nechtěl, ale stalo se to. Prostě se tam nesměl objevit, říkal mu to a myslel si, že to pochopil, zřejmě ale ne.

Nejspíš by se to ještě nějak vyřešilo, to by si to tam ale nesměl nakráčet jeho bratr, ano také tam pracuje, což o všem není důležité. Měl na obličeji ten nesnesitelný pokřivený úsměv, jakoby něco věděl. Nestihl se ho na to ani zeptat, protože hned v tom okamžiku si ho jeho otec zavolal k sobě do kanceláře. Snažil se mu to všelijak vysvětlit, ale nedal si říct.

,,Otče víš, že bych ti tohle nikdy neudělal! Vůbec mi na tom člověku nezáleží, já jsem hetero, mám rád ženy."

Slova, která ubližují a nejen vám osobně, ale i lidemkterým na vás záleží. Což se stalo, jeho přítel stál totiž přímo za nímv onen moment, kdy vyslovil něco, co mělo zůstat nevyřčeno.