Jen jeden krok

...

A v neposlední řadě tu máme mě, ztroskotance bez šance v sebelásku. Všichni mi od jakživa říkají, abych se měla ráda, abych se neohlížela na ostatní, abych na sobě viděla jen to dobré, že nejsem úplně k ničemu a že jednou určitě něčeho dosáhnu. Jak to ale vidím já je, že to nemá cenu. Proč se přece snažit, když vám nic nevychází, nestalo se to, co jste si už od malička vysnili, a víte, jak na to doopravdy jste. Vy jste nula a měli by, jste si to konečně přiznat. Uleví se vám stejně jako mě alespoň tedy trochu. Nakonec když v očích všech na kom vám záleží, vidíte jen nechuť a odmítnutí. To protože oči nelžou ne nadarmo se říká ,,Oko do duše okno.". Je pravda, že jsem si to všechno formovala spíše v hlavě, ale jinak to prostě ani nešlo. Vždy jsem si radši jen sedla, sklopila hlavu a pozorovala svoje boty, které v tu chvíli byli opravdu zajímavější.

Každé ráno potom co jsem si sedla ke stolu na snídani a popřála své rodině dobré ráno, bylo to jako bych mluvila do zdi. Chtěla jsem jim jen popřát hezký den, ale nestojím jim za to. Vím to už nějakou chvíli, nenapadlo by mě ale, že pro ně neznamenám ani to poslední zrnko prachu na poličce. Přála bych si znamenat alespoň něco pro člověka, co mě porodil, to bych ovšem chtěla moc. Asi si říkáte, že to přeháním, vždyť se přece toho tolik nestalo. Vidím to ovšem zcela jinak. Ze začátku to přecházíte, řeknete si no dobře tak zapomněli nebo prostě neměli svůj den, ale postupně už vám to dojde. To, že s vámi neoslavili vaše narozeniny, nechtěli vás ani na těch jejich, nezdraví vás když se vrátíte ze školy domů nebo když se vám zdálo něco zlého a jediné co jste potřebovali, bylo vřelé uklidňující objetí. Nesnáším je za to a nejhorší na tom celém je, že také kvůli nim nenávidím sama sebe.

Raději už se ani nedívám do zrcadla. Pokaždé tam totiž vidím cosi, co by asi mělo připomínat člověka jenže ono to tak není. Stojí tam bezvládné tělo, bez duše možná? Je pravda, že už ji možná ani nemám potom všem, co jsem udělala. Nemyslete to nijak špatně, nikomu jsem neublížila nebo tak něco. Místo toho jsem vždycky jen ničila sebe. Mé tělo i mysl. Potají jsem se přejídala, až se ze mě stala bečka, protože jídlo mi je nejlepším přítelem, vlastně jediným přítelem. Uleví se mi, když se nacpu k prasknutí a užírám se do depek. Celé dny poslouchám smutné skladby a písně s texty vedoucích k pláči. Jediné co mi pomáhá je psaní, jedině tak se můžu vyzpovídat ze svých hříchů, jak by se možná dalo nazvat. Papír, na který píšete své pocity, vás nesoudí, neodmítne vás, nýbrž vyslechne.

Není to však na dlouho, je to jen chvilkové opojení, do kterého se chcete vracet čím dál častěji. Nestačí to, jednou to prostě dojde do bodu, kdy si najdete něco jiného.

Jak už jsem jednou zmínila, došlo to prostě už moc daleko a nevím co jiného si počít. Proto teď stojím na pokraji rozhodnutí. Sice nevím kdy a jak ale vím, že se to stane. Vím, že se rozhodnu, jen doufám, že správně. Nejsem na to ovšem sama. No ano, do nedávna tomu tak bylo, ale objevili se tady další dva. Sice nejsem zvědavá a ostatní mě nezajímají, ale potřebovala jsem vědět, co je dovedlo až sem. Do bodu odkud není návratu. Do bodu, kde na výběr a cestu zpět už moc času nezbývá. Jakmile jste došli až sem, na výběr jste ani neměli. Vždyť vás nikdo nezastavil, nikdo vám neřekl, počkej, nějak to vyřešíme, ne všichni si hleděli jen svého, tak jako to oni dělají vždycky. Starají se jen o sebe a nikdo jiný jim nestojí ani za jeden pitomý pohled. A je to tady, docílili svého, možná to nechtěli, možná ani nevědí, že za to mohou oni, opak je však pravdou.

Sice se mi lidé hnusí, ale zapojila jsem se s nimi do řeči a dozvěděla se, jak jsou na tom ti dva. Došlo mi, že na tom nejspíš nejsem tak špatně a že jsou různí lidé s různými problémy. Nebojte se, nezměnila jsem názor, jen říkám, že je pravda, že na tom vždycky mohou být lidé hůř než vy a ano jsou. Což ale nemění nic na tom, jak se cítím. Pouhé uvědomění vás přece nezmění. Názor mám stále stejný a ten zní ,,Lidstvo je zkáza, nemoc, která napadla matičku Zemi a hodlá ji zničit. Pomalu ale přeci."

Tak proč zrovna já to mám být, kdo se bude snažit, kdo se změní pro dobro jiným?

Každého k činu dovede něco jiného. Sociálka co ti sebere tvé jediné dítě jen z plezíru, to že máš jinou orientaci, než si žádá společnost nebo třeba to, že se k tobě už od narození chovají, jako bys ani neexistoval. Co nás ale všechny spojuje je zoufalství, to nás dohnalo až sem. Na římsu panelového domu, na okraj mostu nad tekoucí řekou co vaše tělo odnese daleko od všeho zlého a ke kuchyňskému noži, který stačí jen vzít do ruky, udělat ten poslední krok a ukončit to.

Prý to není tak zlé, jak se na to díváme, jak to vnímáme. Co je ale špatného na tom, že chceme jen trochu lásky, aby si nás někdo byť jen na okamžik všiml nebo jen řekl ,,Nebojse bude to dobré.". Tahle jednoduchá věta by to nejspíš i zachránila, ale tak se nestalo, nikdo se nezajímal.