Z. Z. Z.

Jsme hlavní postavy nového katastrofického filmu.

„To si ze mě děláte srandu, ne?" začala nějaká holka, „Přežili jsme tři zetka jenom proto, abychom skončili v horách na hranici s Čínou, která vlastně za všechno může? Horší vtip jsem snad neslyšela."

Abyste rozuměli tak se viru lidově říká. Tři zet. Neboli Zabiješ, Zešílíš, Zemřeš.

„Uklidni se prosím, musíme vymyslet, co dál."

Holka přistoupila blíže a dlouze se na mě zadívala. Měla zelené oči, světle hnědé rozcuchané vlasy. I když byla menší než já, působila velmi autoritativně a zároveň tak nevinně. „To tomu jako velíš?" zeptala se s ironií v hlase.

„Řekl bych, že ano. Jsem nejstarší,"prohlásil jsem jistě.

„Ale prosím tě, rok sem rok tam, vsadím se, že bys bez maminky ani neuvařil brambory, natož abys vedl naši skupinu."

Upravil jsem si brýle na nose, povzdechl si a začal znovu. „Na hádky nemáme čas. Musíme se podívat, jestli v letadle nezůstaly nějaké zásoby, abychom měli alespoň naději přežít, potom si musíme najít místo, kde se schováme alespoň přes noc. Prosím, zkusme alespoň na chvíli spolupracovat."

„Jak myslíš, ale tohle není jako v nějakém akčním filmu," odsekla a vydala se zpátky k letadlu. Ostatní ji po chvíli následovali.

V letadle jsme našli pár plechovek s kompoty, nějaký chleba, pár lahví s vodou dokonce i pár neporušených uniforem. Možná se budou hodit. V kokpitu jsem navíc našel zapalovač, lékárničku a kapesní nožík. Slušná výbava alespoň do začátku.

Přibližně po hodině jsme se všichni shromáždili zase před letadlem. „Musíme se někde schovat, určitě si někdo našeho letadla všimnul a vyšlou sem nějaké hlídky." Hnědovláska si tentokrát jakékoliv poznámky odpustila a jen mě tiše následovala. Všiml jsem si, že jeden s kluků má na zádech batoh. Zajímalo by mě, co v něm má, ale raději jsem se neptal.

Po asi hodině dvou se nám povedlo nalézt prostornou jeskyni, což považuji za malý zázrak. Rozdělali jsme oheň a následně jsme si rozdělili chleba.

„Myslím, že bychom se měli pokusit seznámit. Vypadá to, že spolu nějaký ten čas pobudeme," pokusil jsem se o přátelskou konverzaci. „Já jsem Will. Je mi 18. Pocházím z Londýna," řekl jsem a otočil se na osobu po mé levici.

„Ahoj, já jsem Tom," začal chlapec s hnědými vlasy. Byl to ten s tím batohem. „ Je mi 16 a pocházím z malé vesničky blízko Londýna." Pokýval jsem hlavou a představování mohlo pokračovat dál. Snažil jsem se si všechny zapamatovat, ale nešlo to.

Najednou se po mé pravici ozval mi již známý hlas: „Já jsem Michelle. Je mi 17. A pocházím z Londýna. A omlouvám se," řekla a sklopila oči. „Reagovala jsem moc přehnaně."

„Já to chápu," odpověděl jsem. A představování bylo u konce. Zjistil jsem docela dost věcí. Máme tady 16 kluků a čtyři holky. Značná přesila, řekl bych. Nejmladším je 12. Kluk a Holka. Nejstarším jsem teda já a potom je Michelle. Sice na mě ze začátku neudělala moc dobrý dojem, ale teď se mi zamlouvá. Bude se velmi hodit.  Nedal jsem však nic znát, jen jsem se lehce pousmál a otočil se na Toma a povídal si s ním, mezitím, co se ostatní ukládali ke spánku.

Nakonec se mi taky povedlo usnout.