hi@5sos.com // Ashton Irwin ff ✔

Kapitola patnáctá- konec

Ležím na své nemocniční posteli a přemýšlím. Ash se mi od posledního e-mailu neozval už tři dny, to se nikdy nestalo. Vždycky mi odepsal nejpozději do druhého dne. Naštvala jsem ho? Urazil se, když jsem mu napsala, že nedovolím, aby byl tím důvodem? No, můžu jen doufat, že je v pořádku. 

"Slečna Walker, návštěva!" uslyším z chodby hlas sestřičky. Cože? Kdo by za mnou chodil? Otec s bratrem na mě serou a kamarády nemám. Nemám nikoho, kdo by mě navštívil. S dojmem, že se sestřička spletla zůstanu ležet. K mému překvapení ale sestřička přijde do mého pokoje, zopakuje, že mám návštěvu, uchopí mě za ruku a vleče mě k ní. Jo, tady se personál chová vážně hrozně. 

"Měla byste být vděčná, že za vámi vůbec někdo přijde, ale ne, vy musíte být nevděčný sobec a ignorovat to." řekne mi hnusně a najednou zastaví. Nevím proč, koukám do země. "Ahoj." ozve se až moc známý hlas. No do pr... On mě našel... Musím utéct a to hned. Otočím se na podpatku a chci odejít, ale sestra mě znova chytí. "Ještě jednou, slečno Walker, a budete mít velké problémy." sykne na mě. Trhne se mnou tak, že na Ashe málem spadnu. V tom mi zabrání jen jeho náruč. "Můžete jít." prskne Ash na sestru a ona ho poslechne. Společně se mlčky vydáme do návštěvní místnosti, kde si sedneme naproti sobě a dál mlčíme. 

"Ahoj." "Ahoj." "Ahoj." "Našel jsi mě... Proč?" zeptám se na přímo, přitom koukám do země. "Izz, chci ti pomoct. Všem fanynkám, ale to není reálné. Všem se snažím pomoct přes zprávy, ale u tebe je to...jiné. Já i kluci ti chceme pomoct jak nejvíce budeme moct." řekne tichým hlasem. Konečně zvednu pohled a podívám se do jeho kouzelných očí. Vidím v nich starosti, strach, upřímnost. "Kluci?" zeptám se nechápavě. Proč by mi chtěli pomáhat, když mě neznají. "Otoč se." Poslechnu ho a nemůžu uvěřit svým očím. Všichni tři stojí ve stejné místnosti, jako jsme my dva a koukají na mě. S úsměvem. "Myslím, že ti je představovat nemusím." uchechtne se Ash. "Budete tu jen tak stát?" zeptám se a pak se ve své mysli plesknu. Měla bych být vděčná, že se tady vůbec objevili a ne být taková. Vidět mě sestra, tak už mám problém. "Omlouvám se." špitnu a sklopím pohled."To nic, neomlouvej se." začne mě Ashton uklidňovat. Chytí mě za ruku a mnou projede vlna energie. Tak to bylo sakra divné. 

Kluci si poposedají kolem mě, kouknou na sebe a kývnou hlavami. A najednou začnou zpívat. 

Can you hear me? I'm trying to hear you
Silence strikes like a hurricane
Now I'm singing for you, you're screaming at me
It's hard to see your tears in the pouring rain

Poslední verš zazpívám s nimi. Mám zavřené oči a z jednoho mi uteče slza. Když oči otevřu, uvidím, jak na mě koukají s otevřenými ústy. "U-udělala jsem něco špatně?" zeptám se s obavami."Právě že vůbec ne. Zazpívej ještě něco." řekne mi Mike. Jen nepatrně kývnu a začnu. 

Hey, mom, hey, dad
When did this end?
Where did you lose your happiness?
I'm here alone inside of this broken home
Who's right, who's wrong
Who really cares?
The fault, the blame, the pain's still there
I'm here alone inside of this broken home, this broken home

To už brečím naplno. Poslední verš už vzlykám a někdo mi položí ruku na záda. Nepodívám se, teď hlavně musím přestat brečet, protože tohle vidět nemusí. Pak ucítím další ruku. "Izz, zlato, jsme tady s tebou, ano? Klidně se vyplakej, pomůže ti to. Ani nespočítám, kolikrát jsem brečel já, když mi bylo zle. A pak jsem měl pocit, jako by ze mě něco spadlo. Ta úleva je vždycky nepopsatelná. A před námi klidně plakat můžeš. Každý z nás si prošel něčím těžkým, i když to o některých z nás nikdo neví." Lukův hlas. Myslela jsem, že Ash s Mikem jsou ti nejcitlivější kluci ze skupiny, ale očividně jsou na tom všichni stejně. Nikdy nepřijmu a neuvěřím tomu, jak moc je život krutý. Hází nám klacky pod nohy a je mu jedno, jestli se zvedneme, nebo ho opustíme. Je mu to úplně fuk. 

Když se konečně uklidním, přijde sestra, že moje doba návštěv je u konce, takže kluci mají odejít. "Ještě jí jen něco řekneme a půjdeme." řekne jí Ash a ona odejde. "Izz, koukni na mě." Poslechnu ho. "Tak jak tady teď stojím, ti slibuji, že tě odsud dostanu a pomůžu ti, aby ses cítila lépe. Společnými silami splníme tvé největší sny a přání. Budeme se společně radovat i plakat. Ukážeme životu, jak silní jsme a že nás jen tak nepoloží." S posledním slovem mě obejme, dá mi pusu do vlasů a i s kluky odejde.

Tak tohle je konec této povídky. Děkuji moc za všechna přečtení a hlasy, moc si toho vážím. A mám ještě dotaz- chtěl by někdo druhou řadu a přání? Ještě jednou děkuji a uvidíme se u dalších povídek.