Dva světy

Kdo je N?

Ještě jednou jsem si pomalu a pozorně přečetl tu SMSku, co mi přišla od nějaké holky. Celé to vypadalo jako nepovedený žert. Podepsala se jako N. 

Slečna N, jak jsem ji pracovně nazval, chtěla, abych se s ní co nejdříve setkal. Zpráva byla dosti stručná a o to více pro mě znepokojující. Ve zprávě stálo pouze "Andrew, musíme se co nejdříve setkat, je to neodkladné, probrat to můžeme jen osobně." 

V hlavě jsem si říkal, když je to tedy tak moc důležité, proč mi nenapíše o co tedy jde... Znělo to jak šifrovaná zpráva. Také jsem neustále přemítal, kdo je sakra N a proč se nepodepíše svým jménem a odkud zná moje jméno? Přemýšlel jsem, jestli mám vůbec odepisovat, jestli to není nějaký vtípek od mých kamarádů nebo jejich další, asi tak pátý pokus, jak mne s někým seznámit. Ale moment, N může být taky úplně stejně chlap, proč by to nemohl být chlap... To mě asi daleko více znepokojovalo a začal jsem přemýšlet, jestli nemám s někým nevyřízené účty. Nakonec jsem se rozhodl odepsat, abych tomu celému přišel na kloub, zvědavost byla nakonec o dost větší než strach a můj pud sebezáchovy. 

Vzal jsem do ruky svůj telefon a začal psát "Ahoj, mohli bychom se sejít zítra večer, místo navrhni ty."

Nakonec jsem si říkal, jestli to nebylo příliš strohé, ale přeci jen, když se to zdá být tak moc neodkladné...

Asi do pěti minut mi přišla odpověď, bohužel žádné představení toho, kdo mi píše a odkud má moje číslo, pouze krátká zpráva, která zněla:"Přijď zítra v 9 večer do parku vedle restaurace Red Moon a nikomu o našem setkání zatím neříkej."

Trochu mi to znělo jako z nějakého hororu, ale začínal jsem být, opravdu zvědavý, musel jsem tam jít, i když mě dost znepokojovalo, že mě ta osoba upozornila, abych o tom nikomu neříkal.

Následující den jsem se vydal do toho parku a upřímně jsem doufal, že se ten večer dostanu i zpět domů do pohodlí své postele. Šel jsem ospalým městem a měl jsem pocit, že potkávám samé zvláštní lidi...hm, asi paranoia. Zahlédl jsem štít na restauraci Red Moon, který blikal, všude kolem bylo ticho, občas jen zašustilo listí, jinak klid. Tahle lokalita nevypadá teda moc přívětivě, pokud vím, sem se chodili najíst možná jen místní podivíni.

Bylo za deset devět, když jsem došel k parku, sedl jsem si tedy na jednu z laviček a každou chvilku kontroloval telefon, jestli mi náhodou ta záhadná osoba nezavolá nebo nenapíše nějaké upřesnění, kde mě bude očekávat.

Z vedlejšíího kostela zrovna odbila devátá, v tu chvíli se rozzvonil i můj mobil. "SKRYTÉ ČÍSLO"

Oukej, nerad tohle zvedám, vždy je to někdo, kdo si ze mě utahuje nebo v horším případě policie a tak, znáte to..nebo ne?

Když jsem hovor přijal, ozval se celkem příjemný ženský hlas, který mi byl celkem povědomý, ale nemohl jsem si vůbec vybavit, kde jsem ho slyšel.

"Ahoj, Andrew, přijď k soše, co je uprostřed parku, podle všeho bys už měl být na místě." 

Odsouhlasil jsem to a vydal se do srdce parku....upřímně, zrovna komfortně jsem se tedy necítil, ale přesto jsem pokračoval dál. Když jsem došel k té soše, neviděl jsem ale nikoho a ten klid kolem mě celkem znervózňoval.

Z ničeho nic se ale přede mnou doslova zjevila postava. Byla to žena, odhadoval jsem asi 25 let, celá oblečená v černé, stejně jako její dlouhé vlasy. To, co bylo z jejího kůže vidět bylo pokryto velkým množstvím tetování a v tu chvíli jsem měl pocit, že mi jsou ty znaky povědomé, už jsem je někde viděl, ale zdálo se mi to zvláštní. Kde bych je asi tak mohl vidět?

Usmála se na mě a přistoupila blíž se slovy: "Andrew, jsem ráda, že jsi přišel, brzy pochopíš, jak moc je to pro nás všechny důležité..a mimochodem jsem Nicol."

Byl jsem překvapen, jak se zdála být přátelská, což mě možná ještě o to více znepokojovalo, nemohl jsem si pomoct. 

Cítil jsem se teď jako blázen, ale zároveň některé dílky začínaly do sebe zapadat, vyprávěla mi o jiném světě, co tu existuje a také, že běžní lidé ji nemohou vidět, ale já ano, protože jsem jiný, jiný než ostatní. 

Noooo, tak upřímně? Občas jsem se cítil prostě jiný a že jsem asi byl celkem divný dítě, ale představa, že tady vlastně existují dvě různé sféry, které se propojují, ale přístup do obou mají jen někteří vyvolení...no bylo to na mě celkem velké sousto. Bylo toho spoustu, co mi tahle žena prozradila, ale také bylo v mé hlavě spoustu otázek. 

Najednou mi ale oznámila, že je toho pro dnešek už dost a měl bych už jít domů, do ruky mi dala nějakou knihu, že si to mám pročíst, abych se vzdělával. Než jsem se ale stačil nadechnout na odpověď, ona už tam nebyla. Vydal jsem se teda z tohohle zvláštního setkání domů, dost zvláštní na tom ale bylo, že jsem měl pocit, že jsem v tom parku byl několik hodin, ale hodinky ukazovali něco málo po čtvrt na deset večer. Jo, další věc, co mi vrtala hlavou, jak je to sakra možný, ale otázek jsem teď měl v hlavě milion. Domů jsem chvátal a zamířil jsem si to hned do postele. Onu zvláštní knihu jsem pečlivě ukryl ve svém pokoji, aby ji nikdo nemohl najít. Byl jsem opravdu velmi unavený ze všech těch zvláštních věcí a usnul jsem velmi rychle. 

A co přinese zítřek?