Dva světy

část 1 Velké změny

Několikrát jsem si už říkal, že se mnou není něco v pořádku, že jsem jiný než oni, že mezi ně nepatřím. Když mi Alice s Jamiem jednou řekli, že nejsou můj pravý otec a matka, byl jsem dost v šoku. Nikdy jsme si nebyli nijak podobní, ale to se někdy přeci u dětí a rodičů stává. Jenže...po pravdě...nikdy jsem necítil ani žádné pouto jako mají rodiče se synem. Jako kdybych jen bydlel se svými známými. Nemohu říct, že by se ke mě někdy chovali špatně, to ne, když jsem byl potrestán, bylo to právem. To chápu víc až teď, když je mi 18, přeci jen děti se cítí vždycky ukřivděně, když je někdo za něco potrestá. Vím, že mě mají rádi, nikdy nedělali rozdíl mezi mnou a mou nevlastní sestrou Amy. Za to jim můžu být vděčný, ona je jejich vlastní dítě, já ne a oni to od začátku věděli. Teda na rozdíl ode mě, až do dvanácti mi neřekli, že nejsem jejich, pak přišel čas odhalit pravdu. Jo, chápu to, byl jsem ještě dítě, ale už celkem velký dítě na to, abych pochopil, že nevyrůstám s vlastními rodiči. Od té doby jsem cítil neskutečnou touhu poznat je, ale nemohl jsem, byli mrtví...mrtví, to slovo jako kdyby zničilo všechno. Zemřeli při autonehodě a já je už nikdy neuvidím. Znám jen jejich jména, datumy narození a kdy zemřeli. To je všecko, tak zoufale málo vím o svých rodičích, mě byl rok a je navždy pohltila temnota. Vzpomínky na ně nemám vůbec žádné, byl jsem úplně malý děcko. 22. prosinec, ten den všecko skončilo, takhle před Vánoci, dva životy vyhasli a mě bylo asi předurčeno jít dál, občas si říkám, že by bylo lepší, kdybych s nimi byl v tom autě. Ta bolest je někdy vážně nesnesitelná, někoho znát a vlastně neznat, poznat a nepamatovat si, lidský mozek musí být neskutečně hloupý. Tak každý rok chodím na hřbitov, každý dvacátý druhý prosinec tam trávím, zůstávám tam sedět a přemýšlím, chci být dobrým člověkem , nechci je zklamat. Celkem zvláštní, když nechci zklamat někoho koho vlastně neznám, na koho si už nepamatuju. Ale přesto...když se dívám na náhrobek a poslouchám hučení větru, dodává mi to sílu a nutí mě to jít dál, být čestným, být silným, nikdy se nevzdat. Stokrát jsem si přečetl, co je tam napsáno, John a Marry Faithfull, tragicky zesnuli 22. 12. 1995. Já se narodil 20. listopadu 1994. Jak jsou si ty datumy podobný...Jmenuji se Andrew William Harrison, ale cítím se být Faithfull. Tak jako moji biologičtí rodiče, Harrison mi změnili pěstouni , aby mě jako dítě ušetřili posměšků a otázek, proč mám jiné jméno než zbytek rodiny. Bylo to tak pro dítě lepší, to měli pravdu, takhle jsem měl aspoň celkem normální dětství.

Celý můj dosavadní život jsem strávil v Atlantě, musím říct, že to tu zrovna malý není. Moc aut, moc hluku, moc všeho, tohle pro mě není, raději jsem někde v přírodě. Přírody taky ale bohužel moc nenajdu, ty městský parky snad ani nemůžu počítat. Je tam víc bezdomovců než stromů a upřímně...já fakt radši ty stromy. Docela často mám pocit, že do tohohle města nepatřím, vůbec do tohohle světa a doby. Nehodím se sem, raději bych trávil čas někde úplně jinde. Od dětství rád utíkám mimo civilizaci, teď, když jsem starší se občas sebereme s kámošem a vyrazíme na víkend do jejich srubu u řeky. Někdy je to divoká akce, to přiznávám, ale většinou si jen užíváme toho nicnedělání. Takhle by se mohlo zdát, že pořád jen pařím a válím se, ale to ne, to bych nedovedl. Miluji sport. Patřím mezi ty blázny, co ráno ještě než začne škola popadnou tenisky, nandají sluchátka a jdou běhat. Tohle je můj osobní koníček, ale věnuju se sportu i ve škole, hraju basket a fotbal. Mimochodem vážně to nedělám kvůli holkám jako asi třetina našeho mužstva. To by zatím o škole stačilo, nechci o tom přemejšlet, je přece víkend a my, teda Jamie, Alice, Amy a já se chystáme už n celkem tradiční sobotní večeři.

V autě jsme si pouštěli písničky z rádia a Jamie si k tomu pobrukoval, jindy i zpívá, ale dneska ne. Zpívajícího řidiče jen tak někdo nemá a tenhle luxus jsme dneska neměli ani my. Koukal jsem z okýnka ven, krajina kolem ubíhala a my ujížděli stromům co rostly podél silnice. Byl jeden z těch teplých podzimních večerů, docela příjemná říjnová atmosféra. Alice se otočila ze sedadla na svou dceru.