Hate or Love? ✔️

18

Katie

Ráno jsem se probudila s blbou náladou. Jakmile jsem si ale vzpomněla, co je za den, nebylo divu. Sice byl pátek, což znamenalo víkend přede mnou, ale dneska nebyl obyčejnej pátek. Dneska má moje máma narozeniny, nebo by je měla, kdyby byla stále naživu.

Sice už to pár let je, co mamka umřela, ale pořád na ní myslím a poslední dobou snad víc než kdysi. Je fakt nahovno, co se stalo, každá holka potřebuje a chce mámu a já ji ztratila v tom nejhorším věku, v pubertě.

Cítila jsem, jak se mi oči zalily slzami. Nechtěla jsem brečet, ale nedalo se to moc udržet. Radši jsem rychle vylezla z postele a šla do koupelny udělat si ranní hygienu. Moje myšlenky pořád ubíhaly k tomu, co by bylo, kdyby tu mamka byla. Takhle jsem nemohla ale přemýšlet, prostě byla pryč.

V pokoji jsem se zase oblíkla do svátečního a namalovala se. Vlasy jsem měla všude, takže jsem z toho nějak vytvořila slušnej drdol, abych k něčemu vypadala a vydala se dolů do kuchyně, kde seděl táta a snídal.

„Dobré ráno" usmál se na mě. Jeho nálady se vážně zajímavě mění. Jindy mi nic neřekne, jen se rychle nají a zmizí. Kolikrát tu ani ráno už není a já odcházím z prázdnýho domu. No a zrovna jako dneska, se na mě usmívá jak sluníčko a snaží se bejt milej. Fakt to nechápu.

„Dobrý" zamumlala jsem, aby neměl kecy. Nechtěla jsem teď o ničem diskutovat, takže to takhle bylo lepší. Všimla jsem si, že se táta zamračil, čemuž jsem nevěnovala pozornost.

„Děje se něco Katie?" Zeptal se mě s pohledem upřeným na mě. Nevěděla jsem, jestli neví, co je za den, nebo jak to je, ale rozhodla jsem se mu to připomenout. Doufala jsem jen, že ví, a že to neobejde jen tak, jako by se nic nedělo, protože děje.

„Máma má narozeniny" řekla jsem smutně. Neměla jsem ani hlad, proto jsem si nalila jen džus a stála u kuchyňský linky, jak kdybych to nebyla já. „Oh...já vím" falešně se usmál a já vydechla. Řekl to tak neutrálně, že jsem nevěděla, co si o tom mám myslet.

„Co kdybychom dneska odpoledne šli spolu na hřbitov? Koupíme kytku, zapálíme svíčku... A večer si uvaříme mamky oblíbené jídlo, co ty na to?" Navrhl a já překvapivě zamrkala. Vůbec se mi teď nezdálo, že je tohle můj táta, nečekala jsem to.

Ta představa, že by jsme tohle spolu dneska dělali, mě ale docela děsila. S tátou se většinu času nevidím, a když už, tak se hádáme. Co když dnešek nebude výjimkou? Nechci na mámina narozeniny zažívat ještě větší bolest. Jenomže moc dobře vím, že by máma chtěla, abych s tátou byla. „Dobře, tak jo" souhlasila jsem.

„V tom případě vyřiď Justinovi, že bude mít dneska odpoledne volno. Jen ať tě doveze domů, a pak se věnuje, čemu chce on sám" usmál se na mě táta. Nevím, jak se to stalo, ale pousmála jsem se taky, k tomu jsem ještě kývla. Vypadalo to, že jsme s tátou na dobrý cestě, je to vůbec možný?

„Vyřídím, ale radši mu dej ještě vědět, nejsem si jistá, jestli mu moje slova budou stačit..." pokrčila jsem rameny. Vím, že si teď věříme, ale po tom, co jsem všechno udělala...těžko říct. „Dobře. Já teď musím do práce, uvidíme se teda odpoledne" znovu se na mě usmál. Jen jsem kývla a sledovala, jak odchází.

Tohle byla zvláštní situace. Měla jsem chvílema pocit, že se mi to snad jenom zdá.

Radši jsem ro neřešila. Už prázdnou skleničku jsem dala do myčky a šla se obout, protože byl čas jít zase do školy. Chtěla bych, aby škola už skončila, ale ta představa, že mě čekaj zkoušky, na který pořád nic neumím, je strašná. Už aby tohle období bylo za mnou.