deep talk | stein27

13. část

,,Hele" začal jsem, ale hned na začátku mejch keců, kterýma jsem se jí chtěl pokusit říct, že mě to mrzí a snažit se jí utěšit jsem byl přerušen.

Možná díky bohu za to.

,,Teď ne, jo? Já vím, že neni fér, že se o tom teď nechci bavit, ale nechme to aspoň k tobě"

Odbyla mě, ale nemám jí to za zlý.

Muselo to bolet.

Fyzicky.

Psychicky.

Ani se nedivím, že si o tom nechce povídat, i když jsme se zatím o všech stresovejch situacích, který přišli bavili, tohle bylo jiný.

Nevěděl jsem proč, ale bylo to poznat.
Na ní. Na mně. Na tom trapným tichu, který momentálně panovalo v autě.

Do půl hodiny jsme byli doma a zhruba hodinu a půl už nikdo neřekl ani slovo.

Valerie si buď hrála s kocourem, nebo jenom zamyšleně seděla a koukala do zdi. Oproti ní já, jsem celou dobu seděl na židli a pozoroval jí jako nějakej úchyl.

,,Byla jsem s ním dva roky"

Její hlas mě vytrhl z přemýšlení nad naší aktuální situací, která se nyní očividně asi změnila. Nebo alespoň to jsem si od toho sliboval, když konečně začala mluvit.

,,Nejdřív to bylo fajn. Byl milej, nosil mi kytky, zval mě na večeře. Vlastně působil, jako takovej ten hloupej, hodnej kluk z americký romanťárny, kterýho si ta holka stejně nevybere, protože to neni ten bad boy."

Mezitím co mluvila jsem se ze židle přesunul k ní na gauč. Chtěl jsem aby věděla, že jsem tady s ní. Že jí poslouchám.

,,Říkala jsem si, že si někoho hodnýho zasloužím, víš? Protože i před tím jsem byla s naprostým debilem.
Teda, to jsem si myslela.

Byl to měsíc, možná měsíc a půl, když se začal chovat jinak. Byl výbušnej. Vždycky, když jsem k němu přišla našel si nějakej důvod aby na mě začal křičet. Bála jsem se s ním vídat, protože mi začal připomínal mýho tátu. Cholerickej manipulátor.

Uměl to. Dělat, že je vlastně všechno moje vina. Že si všechno to křičení a nadávky zasloužím. Jak říkám, celej můj táta..

Jednou jsem za ním šla s tím, že to ukončim. Snažil se mě uprosit, ale ani já jsem nebyla tak naivní abych věřila tomu, že se změní.

A když to nezabralo, co měl dělat?"

Poprvé za její vyprávění se zarazila. Proto, aby se mohla popuzeně uchechtnou a očividně taky proto, aby zase nabrala nějakou odvahu.

A já pořád jenom seděl naproti ní a neřekl a neudělal absolutně nic.

"Ten den mě praštil poprvé. Dal mi pěstí. Ale taky to bylo poprvé a naposled, co se mi za to i omluvil.

Tím se dá vlastně popsat celej zbytek tý frašky, která měla vypadat jako náš vztah. Od tý doby už to bylo jenom o tom, že mě mlátil, nadával mi, řval na mě a potom mě vždycky dokonale zmanipuloval.

Protože to přece byla všechno moje vina. Já za to mohla. Byla jsem špatnej člověk.

Víš, tak to je, přijímáme lásku, kterou si myslíme, že si zasloužíme

Víš, já jsem ho ani nikdy nemilovala a jsem si stoprocentně jistá, že ani on mě. Já se ho prostě bála a on potřeboval mít někoho, s kým by mohl zametat.

Celý to skončilo když jsem mu jednou řekla, že s nim šukat nebudu a skončila jsem v nemocnici"

Skončila.

Chvíli ještě koukala na zeď před sebou, než otočila hlavou ke mně.

Chtěl jsem něco říct. Chtěl jsem říct něco, co bude teď to nejlepší a nevěděl jsem kurva co.

Teď jsem si nemohl říct o instagram s tím, že se ozvu až vymyslím nějakou dobrou odpověď.

Teď jsem seděl před ní a musel jsem něco udělat.

Věděla, že nebudu mít co.

Co říct, co udělat a nechtěla abych se za to cejtil špatně..

Věděla, proč to nechtěla řešit už v autě a já jsem měl pocit, že se nemusela připravit na to aby mi to řekla, ale aby se stihla připravit na to, že moje reakce bude ještě horší, než když mě v sedmý třídě k tabuli vyvolala učitelka matiky.

A věděla, že když já nebudu mít co říct, tak mě to bude štvát, stejně jako věděla, že ať si bude nalhávat cokoli, moje reakce nereakce jí bude bolet.

A když jí po tváři stekla slza a já sledoval její pohyb, tak jsem měl na jazyku konečně něco správnýho.

Ale to se ztratilo, když kapka slaný vody dopadla na její zápěstí a já si všimnul něčeho, čeho jsem si předtím nevšiml a všimnout si měl.

-
dobrý den,
pár dní teďka bylo vážně zvláštních a já jsem zase napsala kapitolu z pohledu Petra. nevim proč, ale píšu to prostě asi radši a chtěla jsem taky říct, že už od další kapitoly ať bude z jakýho chce pohledu to nebudu psát nahoru, protože mě to z nějakýho důvodu hrozně rozčiluje.
tak jo, to by ode mě bylo asi teďka všechno.
🖖🏻 live long and prosper