deep talk | stein27

19. část

Valerie: dneska to vidim na trojku, oba ty kocouri na me hazej dost flirtovny pohledy

Odeslala jsem Petrovi zprávu a naprosto neřešila odpověď. Dnešní večer měl jeden úkol a to ten, abych Petra překvapila.

Měl show a myslel si, že jsem doma a dělám chůvu dvěma kocourům. Což nebyla pravda, byla jsem domluvená s jeho mamkou, že si je vezme k sobě a bude je dneska večer hlídat. Sama jsem momentálně seděla v autě a jela za ním.

Bývá před show nervózní a tak jsem se rozhodla, že by bylo fajn, abych tam aspoň pro jednou byla s ním.

Zaparkovala jsem před klubem a šla k zadnímu vchodu. Tam už na mě čekal Willy, který jako jediný věděl, že mám tohle v plánu.

Věděl to proto, že to byl on kdo mi tenhle nápad vnuknul. Minulý týden, když jsme se s klukama sešli v nějakým baru se zmínil, že by to Petrovi mohlo pomoct a já jsem si jen klepala na čelo, že mě to nenapadlo samotnou.

,,Ahoj" pozdravili jsme se a dál jsme šli v tichosti dokud jsme nedošli před dveře do backstage.

,,Zbytek kluků venku kouří, tak jdu za nima. Aspoň budete mít víc prostoru na přivítání" zasmál se, poplácal mě po zádech a už odcházel směr východ.

,,Jo, díky.." řekla jsem si už spíš pouze pro sebe a z nějakého důvodu se mi sevřel žaludek.

Otevřela jsem dveře a obraz, který jsem viděla před sebou mi pravděpodobně dal pěstí do obličeje a minimálně tři kopance do břicha. Tenhle obraz byl jednoznačným impulsem proto, abych se otočila na patě a co nejdřív zmizela někam do hajzlu.

Šla jsem cestou, která mě měla vysvobodit. A když jsem konečně vyšla zpátky před zadní vchod otočilo se na mě osm páru očí a zkoumavě si mě prohlížely.

,,Jsi v pohodě, Val?"

Úplně upřímně nemám páru, kterej z nich se mě na to ptal a to je jeden z důkazů toho, že rozhodně v pořádku nejsem.

Nebyla jsem schopná vymyslet odpověď na to, na co jsem byla tázána, tudíž jsem ze sebe vydolovala jedinou myšlenku které jsem schopná byla.

,,Vyřiďte mu, že mu klíče nechám na stole"

A pak jsem se prostě rozešla zpátky k autu. Ignorovala jsem jejich volání a nechápavý otázky, věděla jsem, že hraju o čas. Musím se ztratit dokud je to možný.

Nasedla jsem do auta a rozjela se do našeho společného bydlení, kterého jsme si společně moc neužili a už ani neužijeme.

Musím odtamtud pryč.

A až teď mi asi došlo, co všechno se stalo.

-

Hned po zaparkování jsem doslova vyběhla z auta a pak následně vyběhla schody nahoru.

Proběhla jsem kuchyní a obývákem do ložnice a ze skříně jsem vytáhla sportovní tašku, do které se mi může vejít maximálně jedna pětina všech mých věcí.

Na tom ale teď nezáleží. A tak jsem do ní začala házet oblečení a pak jsem se stavila ještě v koupelně pro hygienu.

Neměla jsem v podstatě nic, co by mi k něčemu skutečně bylo a nevěděla jsem kam půjdu, nebo co budu dělat.

V Brně a okolí jsem kromě kluků, Petra a jeho mámy s babičkou nikoho neznala.

Byl moje jediná jistota.

I přes to, jak si byl sám sebou pořád hrozně nejistej.

A po tomhle uvědomění moje oči konečně začali produkovat slzy, ale to jsem nemohla dopustit. Ne teď.

Teď musím pryč.

A až budu pryč a někde v bezpečí, tak se klidně můžu složit. Jenomže co mám dělat, když moje jediný bezpečí byl doteď on.

A já už jsem potřebovala zastavit tok mých myšlenek a tak jsem zapla sportovní tašku plnou věcí, které mi vlastně k ničemu nebudou, ale já prostě nebyla schopná sestavit osnovu věcí, které skutečně potřebuju.

Tu tašku jsem si hodila přes rameno a klíče, které jsem svírala v dlani tak pevně, až jsem skoro něco cítila jsem položila na stůl v kuchyni.

Pak jsem se konečně vydala pryč.

A když jsem otevřela dveře spočinul můj pohled na Petrovi a já se mu dívala do očí, ve kterých bylo víc než kdy jindy, ale já na to dneska neměla sílu.

Ublížil mi.

Zradil mě.

Ponížil mě.

A já se mu dívala do těch modrých očí a bylo vidět, jak moc doufá, že jsem to neviděla.

,,Valerie, prosím"