Stála tam.
,,Valerie.. Nech... Nech mě ti to vysvětlit. Prosím."
Šeptal jsem. Asi jsem se podvědomě bál, že jí jinak vyděsím.
,,Dobře"
,,Cože?" nebudu lhát, její odpověď sice přišla tiše, ale hlavně jsem byl překvapený z jejího znění.
,,Dobře. Řekni mi tvojí verzi příběhu, nebylo by ode mě fér kdybych odešla bez tvého vyjádření"
Tímhle mě naprosto vykolejila a čím víc jsem přemýšlel nad svojí omluvou, tím víc mi docházelo, že to nemám jak omluvit.
Moje mlčení bylo zřejmě příliš dlouhé a tak se slova znova ujala Val.
,,Byl jsi opilej nebo zdrogovanej? To asi ne, když před koncertama nepiješ a drogy už nebereš.
Takže proč?"
Mluvila hlasitěji než před tím, ale hlas se jí klepal. Ona celá se klepala. Ale i tak přede mnou stála a její obvyklý pohled, ze kterého jsem měl pocit bezpečí a domova a lásky se změnil na dokonale neutrální.
,,Já nevím"
A někdy v tuhle chvíli se jí začaly v očích hromadit slzy.
,,Nevíš? Ty doprdele nevíš?! Jak můžeš nevědět proč jsi chtěl strčit ptáka do jiný frndy?!"
Zasloužil jsem si to. Tuhle její část, která mě potřebovala potrestat za to, co jsem provedl.
Nevím, jak jsem mohl být tak naivní, ale pořád jsem si myslel, že to bude jako vždycky. Že si spolu prostě pobrečíme a ona neodejde.
Jenže mi opravdu nedocházela vážnost toho, co jsem udělal.
Obešla mě.
,,Kam jdeš?!" byl jsem zmatenej a znechucenej sám sebou a nejdůležitější bylo, aby neodcházela. Aby mě neopustila.
,,Daleko od tebe"
A tohle mi vynahradilo to, že mi nedala třeba facku. I kdyby mi bodla nůž do břicha nebylo by to tak hrozný, jako dokazování toho, jak moc se jí teď hnusím.
Sešla dva schody a pak se zastavila. Chvíli stála, než se otočila.
Slzy tekly v proudech.
Její oči tentokrát mluvily jasně. Neutrální výraz vyměnila záplava negativních emocí, které se jí zrcadlily v očích.
,,Seš odpornej"
A pak se otočila a odešla.
Odešlaodešlaodešlaodešla.
A mě to zlomilo. Protože to bylo poprvé, co mě utvrdila v tom, co jsem si o sobě myslel.
Poprvé, co mi to nevymlouvala.
A já se sesypal vedle dveří, i když jsem na to neměl sebemenší právo.
-
Nevím jak dlouho to je.
Hodina, den nebo týden?
Nevím kde je.
Nemůžu se jí dovolat. Ani její kamarádce, bráchovi nebo mamce.
Nikdo mi to nebere.
Nikdo se mnou nechce mluvit.
Sedím v koupelně na podlaze a pozoruju tu kovovou věc. Je to jakoby tu teďka byla se mnou. Jako bychom si takhle byli blíž a ona mě neopustila.
A nejhorší na tom všem je, že si za to všechno můžu sám.
Mám pocit, že na mě někdo mluví. Jakobych slyšel volání mého jména, ale nejsem schopný se na to soustředit.
Po těle mám husí kůži a nemůžu se pořádně nadechnout.
Natáhnu ruku k té blbosti, která je poslední dobou už pomalu jako hračka pro děti a ve chvíli, kdy se mé prsty dotknout kovu a já na svých prstech ani nic neucítím se otevřou dveře.
Stála tam.
Oči červené od pláče, tvář a ruce špinavé od bahna a oblečení potrhané.
V obličeji se jí ze šokovaného výrazu stal vyděšený. Klekla si ke mně a chytla mě za ruce a pomalu vytáhla do stoje. Odvedla mě do obýváku a posadila na sedačku.
Ještě nepromluvila, ale jedno bylo jasný... Zase mě zachraňuje.
,,Vyřešíme to v klidu. Už jsme dospělí, i když tak teďka ani jeden nevypadáme.
Jen.. Jen nad tímhle už nikdy nesmíš znovu přemýšlet, ano? Neuděláš to. Já už to taky neudělám."
Poslouchal jsem a kýval na souhlas, ale nebyl jsem schopný jakékoliv odpovědi.
Klekla si a koukala mi do očí. Zvedla ruku a utřela mi slzy, které mi tekly po tvářích a já o tom ani nevěděl.
Pak ruce položila na má kolena a hlasem, kterým bych normálně řekl, že mluví na malé dítě (kterým jsem popravdě stále aspoň trochu byl) znovu promluvila.
,,Půjdeme si lehnout, ano?"
Opět mě vzala za ruce, odvedla do ložnice a uložila mě. Pak se zvedla a odcházela z pokoje.
A v ten moment jsem našel sílu něco říct.
,,Opouštíš mě?"
Zarazila se. Otočila se čelem ke mně a došla zpátky k posteli, kde se posadila a pohladila mě po vlasech.
,,Ne, jen budu spát vedle"
,,Nechci abys spala vedle, chci abys spala tady! Vedle mě!" skutečně jsem se choval jako malý umíněný děcko, ale to teď bylo jedno.
,,Dobře, tak já se půjdu osprchovat a vyčistit si zuby a přijdu"
Naklonila se, dala mi pusu na čelo a odešla. Chtěl jsem usnout, ale pocit, že stále neleží vedle mě mi to nedovoloval.
Věděl jsem, že nelže, ale bylo by pochopitelný kdyby se na mě teď vyprdla.
Veškerá nejistota ale zmizela když se objevila v ložnici a pomalinku docupitala k posteli, lehla si a objala mě.
,,Miluju tě, Valerie"
A odpovědi se mi nedostalo, ale i tak jsem měl naději, že to bude zase dobrý.
-
ahojahojahoj, vítám vás u další kapitoly, která trvala neskutečně dlouho. měla jsem, řekla bych tvůrčí krizi.
ale Val a Petr jsou zpet a ja doufam, ze uz to příště nebude trvat tak dlouho
live long and prosper🖖🏻
ČTEŠ
deep talk | stein27
Fanfic,,Přijdu si sama" řekla jsem a vlastně nevěděla proč. Proč se do hajzlu vůbec vybavuju s klukem, kterýho neznám a proč mu do hajzlu říkám něco, co nejsem schopná říct ani vlastním rodičům. ,,Chápu to" odpověděl ,,Ale vždycky někoho máš, je to jen po...
