It'll be alright

II

Sebastian se taky po dlouhé době usmál a řekl: „No to já taky ne.“ pak ale posmutněl a dodal: „Ale podle toho, že jsi tu, tak ta tvoje kontrola asi nedopadla úplně dobře...“ „No nedopadla... Dostal jsem záchvat a vykašlával jsem fakt hodně krve. Proto si mě tu nechali.“ odpověděl Ciel. „No a zase budu muset třikrát denně inhalovat...“ dodal Ciel a smutně se usmál.

---

„Sebastiane! Vstávej!“ Ciel si ještě jednou povzdechl a znovu zatřesl se Sebastianem se slovy, že má vstát, protože má fyzioterapii. Sebastian ale ležíc na břichu s obličejem zbořeným hluboko do polštáře odmítal spolupracovat. Ciel se rezignovaně posadil na křeslo vedle Sebastianovy postele a poznamenal: „Sebastiane takhle se prostě dospělý člověk nechová. Už ti není deset, takže se prosím zvedni a udělej něco pro své nohy...“ A opět žádná reakce.

Po třech dnech společného soužití na pokoji už občas Ciela začínalo Sebastianovo chování štvát. Jasně, i za ty tři dny se z nich stali dobří přátelé, ale už od odpoledne předešlého dne má Sebastian opět blbou náladu. A to Ciela opravdu štvalo. Ono až tak nešlo o Sebastianovy tiché, ne moc slušné nadávky, které slyšel třeba i dnes ve tři ráno, ale o to, že je Sebastian velmi nepříjemný na všechny okolo včetně Ciela a nespolupracuje.

Třeba teď-Sebastian má mít fyzioterapii, ale všechny okolo ignoruje. Sestry toho přesvědčování už nechaly. Neměly už na to sílu. Ciel se ale jen tak nevzdal a Sebastiana se snažil přinutit k fyzioterapii. Ovšem úspěšnost byla nulová. „To nemáš nic lepšího na práci, než mě tady prudit?! Bež pryč.“ ozval se Sebastianův hlas, který byl značně utlumen polštářem. „Hele kdybych tady nemusel být tak tady nejsem. A navíc nic jsem ti neudělal, tak se nechovej jak hovado Sebastiane.“ odpověděl už mírně naštvaný Ciel. „Hele jdi do prdele!“ ozval se opět tlumený hlas a Ciel už to definitivně vzdal. Nasadil si sluchátka a naštvaně odešel. Vůbec nechápal, co se to se Sebastianem dělo.

Důvod Sebastianovy špatné nálady bylo to, že   až se vrátí z nemocnice, tak nebude mít kde bydlet. Panelák, ve kterém bydlel totiž neměl výtah. No a tohle už prostě byla poslední kapka. Všechny ty nové omezení Sebastiana šíleně deptaly...

---

Když se již zklidněný Ciel vrátil do pokoje, tak Sebastian zrovna seděl na posteli a poslouchal písničky. Ciel kolem něj s kamenným výrazem prošel a sedl si do křesla vedle jeho postele. Sebastian si sundal sluchátka a řekl: „Cieli promiň. Neměl jsem se takhle chovat. Je toho teď na mě moc, ale to mě neoprávňuje k tomu se takhle chovat.“ Ciel zvedl oči od mobilu a usmál se. „Už to neřeš. Já mám taky občas slabou chvilku.“ Sebastian se taky pokusil o úsměv, ale jaksi se mu to nepodařilo. A toho si všiml Ciel, který si přesedl na křeslo vedle Sebastianovy postele a řekl: „Možná se ti uleví, když se mi svěříš.“ Sebastian chvíli mlčel a pak spustil: „Mě ty nové omezení hrozně deptají! Nemůžu už nic. A navíc jsem zjistil, že nemám kde bydlet, protože panelák, kde bydlím nemá výtah.“ „No tak můžeš bydlet u mě.“ odpověděl bez váhání Ciel. „Žiju sám ve velkém bytě a bylo by fajn mít společnost.“ „To by jsi pro mě udělal? Jsi fakt zlato Cieli.“ odpověděl Sebastian a tentokrát se mu už podařilo se usmát...