It'll be alright

III

„Máš všechno?“ zeptal se Ciel Sebastiana a když Sebastian kývl, tak zvedl jeho tašku a pomalu přešel ke dveřím. „Nechceš třeba abych tě tlačil?“ zeptal se, i když věděl, že Sebastian si nijak pomoct nenechá. A on to do jisté míry chápal. Chápal to, že se Sebastian cítí oslabený a že tím tuplem nechtěl žádnou pomoc, protože si nechtěl připadat bezmocně. A jak Ciel předpokládal, tak Sebastian zavrtěl hlavou a projel dveřmi.

Dnes byl ten den, kdy Sebastian odcházel z nemocnice. Bylo to ale zvláštní. V jeho novém domově to bude určitě komplikované, ale Sebastian doufal, že to zvládne bez nějaké velké pomocí ze strany Ciela. Už teď toho pro něj Ciel vlastně udělal víc než dost. Dovolil mu, aby u něj bydlel, společně s dalšími lidmi přestěhoval všechny Sebastianovy věci do jeho nového bydliště a navíc... Dělal mu společnost i když mu nebylo zrovna nejlépe. Sebastian musel najít způsob jak to Cielovi oplatit.

Ciel šel za Sebastianem a usmíval se. Byl rád, že jde Sebastian pryč z nemocnice, protože mu to podle jeho názoru moc neprospívalo. Pořád měl občas depku a Ciel doufal, že v jiném prostředí se to zlepší.

---

Ciel Sebastianovi otevřel dveře a pokynul mu, ať vstoupí-nebo spíš vjede do bytu. Sebastian tak tedy učinil a hned potom výdech úžasem. Nacházel se v prostorném obýváku, který byl spojený s kuchyní. Velká okna místnosti dodávala vzdušnost a díky nim nepůsobila klaustrofobicky. Na zdi tam viděla velká televize a přímo naproti ní byl kožený gauč střední velikosti. Před gaučem byl menší konferenční stolek, na kterém leželo několik časopisů. Vedle televize stála velká knihovna, ve které byly nějaké knihy, ale mnohem větší podíl v ní tvořila manga. Kuchyň byla oproti obýváku laděna spíše do tmavších barev. Skříňky byly tmavě modré a ostrůvek byl stejné barvy. Jenom linka a rukojeti u skříněk a šuplíků byly bílé. Vedle ostrůvku byl menší bílý jídelní stůl a dvě židle.

Ciel Sebastiana provedl po bytě. „Tady je záchod, tady koupelna, tady můj pokoj a tvůj pokoj je tady.“ řekl Ciel a ukázal na bílé prosklené dveře. Sebastian se tam šel podívat, ale většinu pokoje tvořily krabice a již složený nábytek z jeho bývalého bytu. „Pokud chceš, tak ho ještě dneska můžeme zařídit tak, jak budeš chtít.“ řekl Ciel a usmál se. „Jo. Zvládnu to dneska sám.“ odpověděl Sebastian a Cielův úsměv zmizel. „Fajn. Pokud bys něco potřeboval, tak zavolej. Já jdu vařit oběd.“ řekl a opustil místnost.

Ciel šel do kuchyně a začal si chystat suroviny na dušené maso se zeleninou. Aby se mu lépe pracovalo, tak si pustil nějakou hudbu. Práce mu pak šla rychle od ruky a do půl hodiny měl hotovo. Pak šel za Sebastianem do pokoje podívat se, jak mu to jde. Našel ale pouze mračícího se Sebastiana, jak sedí na zemi vedle rozsypaných knih. „Co se stalo? Spadl si? Počkej pomůžu ti si zase sednout.“ řekl Ciel a začal mlčícímu Sebastianovi pomáhat s usazováním. „Tak co se stalo?“ zeptal se Ciel a posadil se na jednu z krabic. „Jsem úplně k ničemu Cieli. Ani zařídit pokoj si neumím. Prostě mi propadaly knihy a já je ani nedokázal zvednout...“ odpověděl vytočený Sebastian a založil si ruce na hrudi. Ciela tohle Sebastianovi prohlášení o jeho neschopnosti fakt naštvalo a odpověděl: „Hele Sebastiane to, že se ti stalo to, co se ti stalo ještě neznamená, že jsi neschopný. Ale prostě si budeš muset zvyknout na to, že budeš částečně závislý na pomocí jiných lidí. A teď pojď na oběd.“ a s těmi slovy odešel do kuchyně.