Říkali jí Luisa [LGBT]

Sousedka

Týden uběhl jako voda, a byl tu víkend. Ráno jsem se probudila, a roztáhla žaluzie na mém střešním oknu, abych mohla dělat svou oblíbenou aktivitu-koukání z okna.

Neměla jsem snídani, jen nějakou margotku, nebo tak něco. Bylo mi na nic , i když jsem se snažila tvářit v pohodě, já v pohodě nebyla, a bylo to poznat. Do pokoje vešla moje matka nadechla se ale když uviděla můj výraz řekla něco jiného.
„zlato, už jsi v pokoji tak dlouho, a ani nevyjdeš ven, k snídani si měla jen nějakou slatkost, je vše v pořádku?" zeptala se milím tónem moje. „hm" byla má odpověď, vím že mi nic neudělala ale umanula jsem si být na svět naštvaná.
„nejsi nemocná?" sáhla mi na čelo.
„mami když říkám že je vše v pohodě, tak nelžu!" prostě jsem dnes byla nepříjemná.
„půjdeme s Brodem (náš pes) na procházku, asi nechceš jít s námi co?" zeptala se máma smířeně s tím že asi odmítnu.
„ne to nechci, zůstanu tady." řekla jsem už o něco přívětivěji.
„fajn" řekla jen máma, která se zdržela očnímu kontaktu a rychle opustila tuto místnost plnou negativity která si říká můj pokoj.

Jen jsem slyšela klapnout branku na zahradě, zkontrolovala jsem jestli už odešli, a jakoby že mě všechny mé starosti spadli, což jsem trochu nechápala, ale byl fajn pocit když jsem Věděla že budu aspoň 2 hodiny sama okupovat dům.

Mám šílené nutkání pořád sama sobě nalhávat že jsem kluk, protože se tak cítím, není to jen proto abys zamaskovala to, jak divná jsi když se ti líbí holky? Ptala jsem se sama sebe. Ne. To nejsem.

Po chvíli přemýšlení, jsem si všimla že jsem v Posteli, a už zase se dívám do svého střešního okna. Vlastně si ani nepamatuji že bych tam chodila, ale to je taková prkotina, kterou se rozhodně nehodlám zabývat.

Abych se vytrhla z neustálého sebe kritizování šla jsem se podívat ven na zahradu dole pod námi-bytovka, nad námi-sousedi, a před námi mateřská školka. Podívala jsem se k nám na zahradu, a do oka mi padla trampolína postavená z mého pohledu na levo.

Okamžitě jsem se oblékla, a seběhla jsem dolů a celá natěšená jak malé dítě jsem byla zvědavá co umím, zvládla jsem salto dopředu i do zadu,ale víc už ani ťuk. Ale i tak jsem býka víceméně spokojená že přijdu na jiné myšlení. Nakonec jsem býka tak moc zadýchaná že jsem se svalila k zemi (na trampolíně) a čekala na regeneraci. Po načerpání sil jsem si to už mastila nahoru a dolu, a v tu chvíli je jedno jestli mi je 16 nebo 9.

O pár minut jsem slyšela nějaké divné zvuky, postavila jse se do bojové pózy, a čekala jaká podezřelá existence se objeví.
Takhle, ten kdo tam stál byl podezřelý, ale ne zrovna tak jak jsem čekala já. Stála tam naše sousedka-paní Váňová s nějakým balíkem. Kdyz mě uviděla, v její tváři byli vidět, že mě fakt nehledala.
„Luizí, máš tu rodiče?" zeptala se mne jak nějakého malého děcka. To mě naštvalo, ale tvářit se nakvašeně by asi v Mém případě nepomohlo, protože bych vypadala jak naštvaný křeček.
„ne,šli se psem" řekla jsem jen.
„aha, a můžeš jim dát tohle?" ukázala já balík, nebo co to nesla.
„co to je?" zajímal mě obsah podezřelého balíku.
„vánočka" řekla.

„aha, dobře, předám"

„Tak se měj" s těmi to slovy odešla.