Snažila jsem se mu vyvlíknout ale prostě to nešlo, měl fakt velkou sílu. "Nech jí bejt Time" ozvalo se najednou za námi ale já se radši neotáčela a jen jsem stála a snažila se furt vyvléknout z jeho pevného stisku. "Jen jsem jí chtěl doprovodit domu, Johne" zazubil se plešatej pán a mně se v tu chvilku co řekl jméno John zastavilo srdce. "To je v pohodě, doprovodím ji sám" řekl John a přitáhl si mě za druhou ruku k němu a v tu chvilku se mi naskytnul pohled na Johna... přesně na toho Johna kterého jsem tam v tu chvíli vidět nechtěla. "Ty ji znáš nebo se ti jenom líbí?" zase se plešatej pán zazubil na Johna. "Je to moje holka" řekl John bez života v hlase a já jen vykulila oči ale nic jsem radši neříkala. Plešatej nad tím jen mávl rukou a odešel od nás. Já jsem tam jenom stála a snažila se zpracovat to co se právě stalo, ale z mýho přemýšlení mě vyrušil známej hlas, "tak jdeš nebo ne" , já jen přikývla a rozešla se za Johnem. Šli jsme úplně potichu, ani jsem neveděla kam jdeme, ale najednou to hrobové ticho prolomil Johnovo hlas, "sem už nikdy nechoď, není to tady bezpečný", já jsem jen přikývla. "Kam to jdeme.." promluvila jsem asi po deseti minutách mlčení, "uvidíš" řekl John. Celou dobu ale vypadal úplně bez života, měl ledovej pohled a emoce se v něm asi ztratily.
➖➖➖➖➖➖➖➖➖➖➖➖➖➖➖➖➖
Johnovo pohled
Došli jsme na místo kam jsem vždycky chodil s Lauren, když tady ještě bydlela. Ani nevím proč jsem sem Aubrey vzal. Byl jsem úplně na dně z Lauren, neozvala se mi už tak dlouho a ani nereaguje na moje zprávy. Asi má hodně učení. Sednul jsem si a Aubrey si sedla vedle mě a zadívala se dolů na město. Pozoroval jsem ji z profilu, vypadala krásně, neměla make-up, jen legíny a sportovní podprsenku a polorozpadlý culík, a byla celá zmatená z téhle situace. Pousmál jsem se nad tím, ale v tu chvilku se na mě otočila a já jí na očích viděl že se bojí. Bojí se mě. Má ze mě strach že jí zase něco provedu, je tak slabá a nedokáže se bránit. Proto to byl vždycky můj terč, protože jsem si potřeboval vybít zlost na někom slabém u koho jsem věděl, že se natolik bojí že to ani nikomu neřekne. Aubrey se zase rychle otočila na město a se strachem v hlase řekl "proč mi nic neuděláš". Otočil jsem se na ni, ona furt pozorovala město, ale když jsem delší dobu neodpovídal tak se na mě otočila a podívala se mi přímo do očí. Neodpověděl jsem, jen jsem ji dal ruku na záda. "Au" zaskuhrala a uhnula přede mnou, v tu chvilku jsem si všimnul že na zádech měla obrovskou fialovou modřinu, minimálně přes půlku zad. "Od čeho to máš..." zeptal jsem se a ona se jenom vyděšeně koukala na svoje boty. A v tu chvilku mi to došlo. Má to ode mě, z toho dne kdy jsem ji hodil na skříňku. "Aubrey... já" snažil jsem se ze sebe vysoukat nějakou omluvu, ale Aubrey mě přerušila. "nech to být já už musím domu", řekla to tak rychle že než mi pořádně došlo co řekla tak už běžela pryč ode mě. Chtěl jsem běžet za ní ale byla rychlá a já unavený. Šel jsem domů.
hned jdu psát další díl aby ještě dneska vyšel😂❤️love ya💋
