✧𝑻𝑶𝑼𝑱𝑶𝑼𝑹𝑺 𝑷𝑼𝑹✧ |Regulus Black|

|02| skřítek

Lydia

DOMÁCÍ skřítek. Na prahu pozoruhodného domu stojícího v úzké mezeře dělící od sebe  stavení  jedenáct a třináct, stál domácí skřítek. Obyčejný a spoře oblečený. Shrbený a zcvrklý. Lydia už pár jemu podobných viděla. Pomáhali vařit na Brdavickém hradě; to díky nim se dlouhé stoly každoročně prohýbali pod váhou všemožných jídel, které nebyli pouze iluzí nýbrž skutečností, ze které přecházel zrak a chuťové buňky se mohly zbláznit.

Většinou to byli velice milí tvorečkové, vděční za svou práci, s pohledem stydlivě zabodnutým do země. Ten, který právě teď stál před blonďatou čarodějkou, se přívětivě netvářil ani trochu. Jinak vypadal jako vystřižený z učebnice kouzelných tvorů, kterou Lydia přečetla hned několikrát. Příliš velká hlava, malá očka skoro skrytá za ohnutým nosem, kožnaté uši, dlouhé končetiny potkané žílami a narůžovělá kůže přesně kopírující žalostně vyhublou postavu.

Text na zažloutlém papíře o nich říkal toto: Věrní čistokrevným rodům, velmi silné magické schopnosti, plaší.

Tiše na něj zírala, nejistá, co by měla dělat. Kapky za jejími zády stále padaly, zima se vtírala pod promočený kabát a on jí pohled vytrvale oplácel, jednou ruku stále na vyleštěné klice, jakoby byl připravený dveře zase rychle zabouchnout. Ani nemrkl, na podivné tváři mrzutý výraz. Od pohledu milý.

Nadechla se, zhluboka naplnila plíce, olízla si popraskané a rozbolavělé rty. ,,Byla jsem přijata na místo služebné," začala prostě po té, co na jazyku převalovala všemožné pozdravy a proklínala se za to, jak slabě a rozklepaně její hlas, který se z hrdla snažila vyhnat hrdě a rozhodně, zněl. Jakoby byla malé dítě.
Skřítek se na ní jen dál mračil. Klouzal po ní zeleno šedými duhovkami, po modrých šatech s krajkou, které si hrdě zachovávaly suchý dojem, po zkroucených vlasech, po střevících, které bez milosti zmučily kaluže.

Poznal, že je její krev zředěná a ve tváři se mu zračilo znechucení. Věděla, že tato vizitka se jí drží stejně pevně jako stín. Vycítil to, vzduch byl tím potupným faktem prosycený. Zaskřípala zuby. Vypla hruď, sledovala ho z vrchu, jako služebníka, kterým měl být. Oplácel jí stejnou mincí. ,,Tvoje paní mi poslala dopis," informovala ho a tentokrát se jí podařilo vtisknout jejím slovům povýšený tón. Nečekala na odpověď. Zalovila v jedné ze svých kapes a po chvíli vytáhla na světlo šedého dne obálku.

Bylo by asi potřeba říct, že byla nutně pomačkaná a vlhkost všude kolem si na ní vybrala svou daň. I přes to všechno byla stále v celku a statečně bránila psaní v sobě. Pečeť z černého vosku byla rozlomená zběsilým pohybem. Dívku to však nezajímalo. Vytáhla přeložený, ručně stvořený papír, a už v plné velikosti jej podala lehce shrbenému tvoru.

Ten ho přijal do dlouhých prstů, pomalu přečetl věty do něj vkreslené už zaschlým inkoustem, jež se na pár místech rozpil. Sama ty slova znala nazpaměť. Písmeno od písmena, tečku za tačkou. Nebylo jich moc. Jen pozdrav, adresa, heslo a přání pevného zdraví jako rozloučení. Vše napsáno krásným písmem bez chyb či zadrhnutím. A pod tím podpis; Walburga Blacková.

Skřítek ho chvíli zadumaně studoval a pak ho zase, opatrně a pečlivě, přeložil jen pro to, aby se v další chvíli ten život měnící list rozplynul do ztracena. Jako pára nad hrncem. Otočil a belhavým krokem se vydal zpátky do domu. ,,Pojďte," zamručel až jí skoro unikl význam jeho neurčitých slov, ,,zavedu Vás za svou paní."

I přes to, že se jí vidina úklidu a obskakování čistokrevné rodiny, která veřejně takovými, jako byla ona, pohrdala, stále úplně nezamlouvala, vydala se za ním a ve chvíli kdy nejistě překročila práh, se za ní dveře s tichou ránou zavřely. Samy od sebe, bez toho, aby se na ně někdo musel jen letmo podívat. Nadskočila. Neohlížej se, napomenula se v poslední vteřině a přesunula svou pozornost na místnost, ve které se jako kouzlem ocitla. Strach jí polil z nenadání a téměř ji strhl.

Stála v úzké chodbě, na vyleštěné podlaze se střídala bílá s černou jako na šachovnici, stěny byli obložené tmavým dřevem spolu s dlouhými řadami obrazů uložených mezi ozdobnými rámi. Nad hlavou jí ze stropu visela světla jako křišťálové koule. Každé se poslušně rozzářilo na skřítkův povel v podobě lusknutí prstů. Zdálo se jí, jako by se propadla do jiného, nového světa. Do vesmíru, kde se vytratily barvy a zanechaly za sebou jen smutnou šeď přecházející v čerň bezhvězdné noci.

A jedinými společníky jí byli těžký kufr odřený díky nedbalému zacházení a skřítek, který po celý svůj život vstával levou nohou.

Spolkla nadávku a s celým svým majetkem v jedné ruce se vydala za ním. Nešikovně kladl jednu hubenou nohu za druhou a jeho bosá chodidla s zčernalými nehty pleskala o podlahu. Když už otevírala pusu, aby mu položila jednu ze své dlouhé řady otázek, luskl prsty než stačila mrknout, byl pryč. Slova jí odumřela na rtech a navrátila se jí do mysli, nevyřčená.

Zchvátila ji panika. Moc dobře si byla vědoma toho, že v tomto domu hrůzy, nekonečném bludišti utkaného ze stínů a lidské zášti, jež jí štípala v nose spolu s všudy přítomnou vůní růží, která se jí vždycky protivila, se bez vzdělaného průvodce brzy ztratí a už nikdy nespatří modrou oblohu nebo zlatý sluneční kotouč. Odpověď v její narůstající hrůzu byl tichý, chraplavý smích.

,,Hej!" vyjekla. Vystartovala za tím posměšným zvukem a prolétla nejbližšími dveřmi, zahnula za roh jako velká voda a osobní věci v jejím obrovském zavazadle dělaly kotrmelce. A tam, pomalu se táhnoucí se do patra, schod po schodu, byl ten prokletý skřítek. Kostnatá ramena se mu stále třásla sobeckým pobavením. ,,Krátura nechtěl," omlouval se a ani se nesnažil vtisknout svému divadélku trochu té uvěřitelnosti.

Lydia cítila, jak jí vztek žene ruměnec to tváří a sprostá slova do úst až je nestíhala polykat. Ten dům, opravené dvojče chroptící chýše, žalostné počasí za jeho zdmi, heslo vysmívající se její existenci a ten skřítek - Krátura se nejspíš jmenoval. Všechno to byl vtip! Hodně špatný pokus pobavit se. Bylo jí šestnáct! Měla by se s přáteli smát, pojídat zmrzlinu a nestarat se o to, co se stane v další hodině, v dalším dnu či měsíci. Místo toho byla tady. Vybičovaná zoufalstvím, studem a vlastní hloupou hrdostí, kterou tolik proklínala.

Událostmi jejího života rozžhavená do běla, mokrá a sužovaná chladem na roční období nehlede.

,,Tak hele," vztek, únava, stres, ty pitomé dopisy, které stále přicházeli, to všechno přetrhlo otěže, které do této chvíle pevně svírala. ,,Myslíš, že mě to baví?" Ovládla se jen aby ho nepřetáhla kufrem a pokračovala, ,,Protože fakt ne! Zkusil sis to někdy? Být puberťák bez peněz a pořádných rodičů?!" Skřítek nevypadal, že by ho její krátký hysterický výstup v nejmenším zaujal. ,,Už jsi skončila?" Otázal se pouze po tichu, které narušovali jen její pravidelné nádechy, dobré na nervy.

,,Jo," přiznala, stále zamračená. ,,Dobře," zamumlal. Dalších slov se od něj nedočkala a ani necítila pud, nějaké sama vypustit do světa. Situace byla trapná i bez její pomoci.

A tak jí nedovedl k dveřím v perfektním stavu, s pozlacenou klikou a štítkem značící jméno v zarytém tichu. Netušila v jaké části bludiště se teď nachází a bylo jí to upřímně jedno. Byla tam, kde tolik potřebovala.

,,Paní si dopřává šálek ranního čaje,"ozval se Krátura, nyní se podivně krčil po jejím boku. ,,Moc jí nezdržuj," to bylo první a také poslední varování, kterého se jí dostalo těsně předtím, než znovu luskl a klika si rychle pospíšila, aby se jí místnost před ní mohla odhalit. Pak už se neodvážila zaváhat na vteřinu; překročila další práh do ještě černější noční můry.