✧𝑻𝑶𝑼𝑱𝑶𝑼𝑹𝑺 𝑷𝑼𝑹✧ |Regulus Black|

|03| podivná Walburga Blacková

•autorčina poznámka: Walburga Blcková, která se v této kapitole vyskytuje, je záhadný charakter. Nevíme o ní skoro nic a proto, jsem jí vykreslila podle sebe.

Lydia

PRACOVNA hrůzy - tak by to nazvala. Police těsně přitisknuté ke tmavě zeleným stěnám, přecpány svitky, knihami, sem tam i nějakou tou věšteckou koulí. Všechny však byly vyhaslé, bez tajemství budoucnosti, které by mohly šeptatJen jedna jediná slabě zářila nevyřčeným proroctvím a ta měla česné místo na tom obrovském kusu nábytku hned vedle přerostlého kocoura, který tam tiše jako stín vysedával a bez přestávky na blondýnku zíral.

Ten stůl zcela jistě vévodil místnosti spolu s přesýpacími hodinami stvořenými z elegatně vytvarovaného skla smaragdové barvy. Dívka si byla jistá, že se v nich pozvolna sypalo čiré světlo.

Byl to bezpochyby drahý kus nábytku. Pracně a nádherně vyřezaný, takže to vypadalo, že se po celé jeho délce líné plazí obrovský had s zuby tak velkými, že se mu nevešly do tlami. Kolem čtyř nohou se mu vinula planá růže z jejíž přerostlých květů na blondýnčiny smysli útočila ostrá vůně snadno se zamňeňujicí za nesnesitelný puch. Usoudila, že konečně dopadla na dno své nory. Přímo do sluje hladového a seksakramensky nebezpečného draka.

Nebo spíš dračice, napadlo ji, když zavadila pohledem o další ženu v místnosti. Ocitla se v sluji dračice, která seděla přímo před Lydiou, jež měla srdce zaklýněné až v krku.

Walburga byla rovná jako pravítko, s ne příliš hezkou tváří, rudou rtěnkou a havraními loknami kolem ostře zeřaného obličeje. To, že nebyla pouhá socha dívce potvrzoval jenom líný pohyb zápěstím, kterým rozčeřovala horkou tekutinu v šálku a hnala jí do drobného víru. Mezi plnými rty, které nejspíš smočila v krvi, svírala zapálený doutník. Ani jemu či nově příchozí dívce však nevěnovala příliš pozornosti. Očima klouzala po papíru, jež si přidržovala volnou, nezdravě bledou, rukou.

Po dlouhých chvílích, kdy blondýnka začala sama sebe považovat za pouhý vzduch, konečně papír odložila, vyfoukla kouř s příchutí třešní a až pak se podívala na kouzelnici stále sevřenou v příliš velkém kabátě a blankytných šatech. Její duhovky uvězněné mezi černými linkami byli šedé, jako ty dešťové marky za velkým oknem lemovaným sametovými závěsy. Přísahala by, že v nich zahlédla blesk.

Ztěžka polkla, nepřiznávající si strach.

Walburga

Celý ten pohled, jež mladé dívce tak milostivě Walburga Blacková věnovala, trval jen pár sekund, jen několi úderů srdce; dalších do počtu. Pak ho zase sklopila k záležitostem rozprostřeným na naleštěné desce. Všechny do jedné považovala za mnohem důležitější a i zajímavější než to promoklé ošklivé káčátko, jež se snažilo vypadat důstojně tak moc, že se samou dychtivostí chvělo. Nebo se tak aspoň chtěla tvářit.

,,Čekala jsem tě," prolomila ticho a na ta slova pozvedla hrnek s čajem, ze kterého plynule stoupala pára. Prohnala spalující horkost hrdlem, než znovu ochutnala slova, kterými tak nerada plýtvala. ,,Jdeš pozdě," poznamenala, po očku sledujíc jeden z mnoha papírů, kterým měla vtisknout svůj podpis. ,,Já vím," vyhrklo děvče urychleně dusíc se všemi těmi slovy, které chtělo pronést na obranu svou i své hrdosti.

Jak pyšná to byla dívka. Připravená porvat se s celým světem, jen aby dokázala své ambice. Hloupá, jak byla ale stupidní, zaslepená mládím, touhami, o kterých se brzy dozví jejich zbytečnost. Měla se ještě hodně co učit. Byla jako mramor stále ještě čekající na  příchod  obsvlášť vytrvalého umělce a jeho dláto.