Citronová poleva

Tomáš

Jsem tu moc brzo? Rozhlédl jsem se po prázdném plácku před polomrtvou školou. Nikde, nikdo. Chtěl jsem tu být včas, takže jsem nasedl na první spoj, co vyjel a tím procestoval zapeklitou trasu se samým přesedáním a tak, až ke gymnáziu, kde nastupuju do prváku. Zní to tak dospěle – první ročník na střední.
  Byl jsem docela překvapen mírou spojů, co tu jezdí. U nás v *jméno té prdele světa odkud je* jel k dobru jeden autobus za hodinu. Na tramvaj každý tři minuty mi nedělá problém si zvyknout.
  Chvíli ještě čutám do kamínků, než mě to omrzí a nechá připadat si trošku hloupý. Není to hodně trapné být první ve třídě? Sedět si to v lavici jako nějakej hamoun, co si schválně přivstal a zabral nejlepší místa – vzadu v řadě u okna. Všichni ví, že tam je to nejlepší. Máte svůj koutek soukromí s oknem k proplutí do blboučkého snění uprostřed neshovívavých hodin.
   Ne, nemůžu jít do třídy teď. To je zkrátka divný. Odkopnu kamínek do ladného oblouku, kterým doletí až na kovové zábradlí.