Armáda budoucnosti

Kapitola třetí

Harry s Eliotem zůstali jako přikovaní. Co se to tady, u všech svatých, děje?!

„To byl Lukas," Eliot si otřel krůpěje potu z čela. „Myslíš, že byl – ehm – mrtvý?"

„Ne, byl na živu. Neživí, se poznají hlavně díky bílým jakoby zamlženým očím a ty jsem u Lukase neviděl." Harry mlhavě vzpomínal na kapitoly z obrany proti černé magii. Učebnici měl sice připravenou až do vyšších ročníků, přesto si v ní po večerech listoval.

„Lukas vypadal jako zhypnotizovaný, nejspíš očarovaný nějakou temnou kletbou."

„Proč byl ale bledý a křečovitě ztuhlý jako mrtvola?" Eliotův hlas se třásl, byla z něj cítit panika.

„Netuším," pokrčil Harry rameny a zalitoval, že si učebnici neprostudoval důkladněji. „Možná bychom měli najít řádové sestry, nebo ti alespoň zabalit a vypařit se odsud."

„Dobrý nápad." Eliot se zhluboka nadechl, dodal si kuráže a polehounku otevřel dveře na miniaturní škvíru. Ve výhledu tentokrát nikdo nestál, Lukas pravděpodobně odešel.

Chlapci proklouzli skrz tmavou chodbu do nepozorovaného úkrytu. Krčili se za mohutným betonovým schodištěm, odkud pozorovali své okolí. Jak se naštěstí zdálo, chodba i spodní patro zely prázdnotou.

„Matka představená má ložnici v prvním patře. Budeme se muset proplížit nahoru a doběhnout na konec pravého křídla."

„Veď mě," vybídl ho Harry.

Schodiště bylo vylidněné, nikde ani živáčka. To samé se bohužel nedalo říct o patře. Když se oba vyšplhali nahoru, překvapilo je několik zhypnotizovaných těl, procházejících kolem. Eliot chtěl vzít ihned nohy na ramena a utíkat pryč, Harry ho ale zastavil.

„Podívej," zašeptal mu do ucha.

Mrtvolně vyhlížející kluci procházeli kolem, aniž by na ně zaútočili. Dokonce se zdálo, že je nevidí. Jejich oči upřeně hleděly vpřed bez jediného zamrkání. Nahánělo to hrůzu.

Eliot se vydal dál. Snažil se držet co nejblíže u stěny, aby nevstoupil do průchozího pole bloudících těl, občas se proto zastavil nebo přikrčil. Počínal si opatrně a modlil se, ať už jsou konečně u posledních dveřích. Harry ho ve všem napodobil a pro jistotu si zastrčil hůlku do kapsy. Mohlo se to kdykoliv zvrhnout.

Když se ocitli před samotnou ložnicí matky představené, neodvážili se zaťukat. Kdo ví, zda by neočekávaný hluk náměsíčné neprobral, proto raději proklouzli dovnitř a zamkli za sebou na dva západy. V místnosti však nikdo nebyl, byla dokonale prázdná. Aspoň, že na ně nečekalo další šokující překvapení.

„Když jsem odcházel, byli ještě všichni normální," Eliot se zhroutil na postel. Byl vyčerpaný, vyděšený a doufal, že se každým okamžikem probere z téhle noční můry.

„Možná najdeme někoho normálního," snažil se ho utěšit Harry, sám o tom ale pochyboval. Pokud byl někdo ještě při vědomí, musí být dávno pryč. Útěk byla jediná schůdná cesta. „Pojďme pro tvé věci a vypadneme," rozhodl za oba.

Cesta do chlapeckých ložnic nebyla snadná. Neustále se krčili, našlapovali opatrně a ztuhli úlekem pokaždé, když spatřili další tělo bez duše. Nakonec přece jen dorazili do cíle. Ložnice byla obrovská místnost obdélníkového půdorysu se stovkami postelí v řadě. Ta Eliotova se nacházela zhruba v polovině místnosti.

Vytáhl z pod postele starý cestovní vak, v němž si schovával všechny nepostradatelné cennosti. Harry mu ho pomáhal napěchovat, vzápětí však přestal. Donutily ho k tomu vlastní instinkty.

„Nejste tady vítáni," zaznělo přímo za jejich zády.

Okamžitě přestal s balením, v rychlosti uchopil svou hůlku a otočil se za hlasem.

„Expelliarmus!" předběhla ho matka představená.

Harry se jen se zděšením díval, jak letí jeho hůlka vzduchem. Byli v pěkné bryndě.

Postava stojící před nimi byla zahalena v černém hábitu, typickém pro řádové sestry. Její mrtvolně bledá pokožka mnohonásobně více kontrastovala s oblečením a nepřítomný skelný pohled dokazoval uhranutí. Matka představená byla pod vlivem kletby stejně jako ostatní.

Shýbla se pro Harryho hůlku, zastrčila si ji do hábitu a postoupila o krok vpřed. „Jděte," přikázala jim.

Harry s Eliotem couvali přes celou ložnici, až se dostali k mini umývárně. Byla to prťavá místnůstka se dvěma umyvadly a jednou koupací kádí. Ta sloužila k nejnutnějším hygienickým potřebám nejmenších chlapců.

Když oba překročili práh, matka představená za nimi zabouchla dveře. Neopomněla přitom samozřejmě zamknout.

„Teď jsme v loji," Eliot se posadil na studené dlaždice a nešťastně si podepřel bradu.

Harry mezitím pobíhal po místnosti, hledající jakýkoliv východ. Stačilo by okno nebo mini otvor, kterým by se protáhli ven, umývárna byla ale dokonalým vězením. Jediný způsob, jak se mohli dostat pryč, bylo dveřmi.

„Všechno je to moje vina," Eliot mluvil tak tiše, až si k němu Harry musel přikleknout. „Kdybych tě do toho nezatáhl, mohl jsi být v klidu u tety a strýce."

„Neblázni, za nic nemůžeš. Jediný viník je čaroděj, který to tady ovládl."

„Myslíš, že v tom má prsty matka představená?"

Harry zakroutil hlavou. „Nemyslím si. Bude nejspíš postihnuta kletbou, stejně jako kluci."

„Ale umí kouzlit a má hůlku."

„Jo, to mě taky překvapilo." Harry se nevědomky kousl do rtu. „Asi to nebude úplně obyčejný sirotčinec."

„Harry," Eliot náhle zkoprněl a zděšeně vytřeštil oči. „Co když se proměním taky? Všechny, které jsme do teď potkali, byli zasaženi stejným kouzlem?!"

„To by na tebe ale někdo musel mířit hůlkou a přitom vyslovit zaklínadlo. Mimo to nevíme, jestli jsou všichni zhypnotizovaní nebo se někomu podařilo utéct."

„Tak hrozně mě to mrzí." Eliot neměl daleko od pláče. „Když jsem tě poznal, začal jsem věřit v lepší zítřky. Představoval jsem si, jak mě vezmeš na tu Přísnou ulici -"

„Příčnou," opravil ho automaticky Harry.

„To je fuk. Prostě na ulici, kde stojí banka Gringottových. A taky se tam prodávají dračí játra nebo kouzelnický hůlky. Že se naučím kouzlit a lítat na koštěti a..." Hlas se mu třásl tak silně, až nemohl pokračovat. Raději proto zmlkl.

Harrymu to přišlo rovněž líto. Těšil se na společný život. Na to, že získá oporu a kamaráda, především ale na to, že budou rodina.

Najednou zbystřil. Pod dveřmi se mihl stín.

„Alohomora," zaznělo do ticha a dveře se s klapnutím otevřely.