Výkřiky Ticha

Kapitola I. - Nekonečná rutina života

První věc, kterou jsem dnes jako první uslyšel, byl opět ten hrozný kravál táborového alarmu, který předával jednu jednoduchou informaci, vstát. Snad první a nejdůležitější pravidlo tohohle místa je vstát. Nezáleží na tom, jestli při vstávání, práci anebo trestu, vždycky musíte vstát. Nevstat totiž znamená smrt. Pro někoho smrt znamená strach, kapitola v životě, které by se za všechnu cenu nejraději vyhnul, něco, co by nechtěl nikdy zažít, pocítit. Věřte ale tomu, že pokud žijete na tomhle místě, pekle, tak pro mnohé z vás plno věcí ztratí cenu. Mezi ně pak zaručeně bude patřit právě i smrt, ale s tím souvisí i další věc, která je se smrtí spojena nejvíce, lidský život. Ten pro vás ztratí nevyčíslitelnou hodnotu také, neboť tomu, čemu tu budete čelit nemá s lidským a důstojným životem nic společného. Právě naopak, nevyčíslitelnou hodnotu tu má smrt, taková, u které odejdete na onen svět ve spánku, nevině a bez bolesti. A snad jen s nadějí, že to „místo" potom bude lepší než to, ze kterého jste unikli, přežili. Ale za tu dobu, čím vším jsem si prošel, co viděl a čemu čelil, můžu s klidným a vyrovnaným hlasem docela prostě říct, že i peklo je odměnou za tohle místo. Navzdory tomu, jak moc ale tohle místo nenávidím, ať už jen z podstaty věci, já se peklo navštívit nehodlám, já ne. Sice vám za tu dobu, co jste tady, postupně začnou splývat dny, týdny, pak měsíce, a nakonec i roky, ale jedno vám splývat nezačne, čas. Rozhoduje a řídí nás všechny, bezpochyby, ale i já za těch šest let vím, jak dlouhou dobu už tu jsem. A proto, kdy se ve vás mísí všechny ty pocity bezmoci, agrese a šílenosti, jednoduše vám nedovolí odejít. Ovládají vaše tělo jako loutku, časovanou bombu, u které nikdy nevíte, kdy bouchne. Pro některé výhoda, pro některé nevýhoda.

Otevřel jsem oči. Už zase jsem dovolil svojí mysli, aby si se mnou dělala, co chce. To ale nepřipadalo v úvahu, tohle místo totiž není ani v nejmenším stvořeno pro lidi, kteří dávají svoji mysli až moc volného prostoru. Volná a otevřená mysl je tady velkou nevýhodou, protože když přemýšlíte a dovolíte svoji mysli, aby vás stáhla do útrob černých myšlenek, už se z toho nevyhrabete, nepřežijete. To jsem se musel naučit i já, neříkám, že to pro mě bylo jednoduché ale i já pochopil, že pokud tu chci přežít, a ještě někdy cítit ten jarní vánek mimo zdi tohohle tábora, nic jiného mi nezbývá. Vzpomínám si, že když jsem se do tohohle tábora dostal úplně poprvé, tak jsem byl z tohohle místa hodně vykolejený, jednak jsem v tak mladém věku nechápal plno věcí, ničím si neprošel a neměl žádné zkušenosti, taky jsem ale ani v nejmenším neznal definic slova život. Tu sice nechápu pořád, ale za těch šest let jsem se toho hodně naučil. Možná tomu všemu přispěl i fakt, že navzdory tomu, jak tu lidi myslí jen na sebe a vlastní život, pud sebezáchovy, tak naštěstí mě si pod křídla hned ze začátku vzal jeden starší vězeň, nejspíš, nebo určitě mi tím zachránil život. Naučil mě totiž, jak to tady funguje, jak se věci mají, jaká tu jsou pravidla a následky za jejich případné porušení. Ale asi tu nejdůležitější věc, kterou mi kdy předal, ještě před tím, než ho dovlekli pryč a já ho už nikdy v životě neviděl, byla: „Nikdy, ale nikdy nesmíš snít. Měj oči pořád otevřené a svoji mysl ovládej ty, nedovol, aby ona ovládal tebe." Poslední slova, která jsem slyšel vyjít z jeho úst, to už je ale dlouho. Sice jsem možná za tu dobu zapomněl, jak vypadá jeho tvář, jak zní jeho hlas a jakou má barvu očí, ale tuhle větu nikdy nezapomenu, ani kdybych kdy chtěl.

Zakroutil jsem hlavou, snad jenom abych se vrátil zpátky do reality a pro jistotu ještě několikrát zamrkal. Probudil jsem se. Nechtělo se mi ale vstávat, ještě jsem totiž nemusel, alarm slyšet nebylo. Navzdory nepohodlné podlaze, na které jsem ležel, jsem se v tu chvíli cítil docela pohodlně. Dokonce ani záda mě nebolela, což je v tomhle případě docela vzácnost, proto jsem zůstal ležet a civěl na strop. Užíval jsem si tu chvíli toho neskutečně příjemného ticha a jediné, co jsem v tu chvíli vnímal bylo klidné bití mého srdce. To ale netrvalo dlouho, v momentu, kdy se totiž blokem začal linout nepříjemný zvuk skřípajících železných dveří se moje rychlost bití srdce prudce zrychlila. Já totiž až moc dobře věděl, co takové otevírání železných dveří znamená. Na jednu stranu čerstvý vzduch a jarní sluneční paprsky, na druhou stranu ale i další den a nástrahy, které jsou s ním spojené. Takže jsem dlouho neotálel a vstal, narovnal se, samozřejmě se pořádně protáhl, u toho si zívnul a instinktivně upřel svůj pohled na svoje špičky bot. To je totiž další nepsané pravidlo tohohle místa, nikdy na sebe zbytečně neupozorňujte. Protože i takový krátký a nevinný pohled do Strážcovi tváře může znamenat sebe upozornění, no a když nebudete mít štěstí, anebo se netrefíte zrovna do Strážcovi nálady, asi ani nemusím říkat, jak by to dopadlo. Proto je vždy lepší, sledovat věci s odstupem, z bezpečné vzdálenosti a jen koutkem oka. Proto i dnes, když se otevřeli plně železné dveře a Strážci vytvořili ze svých železných vest jednu dlouhou stínovou stěnu, kterou se i slunce nedokázalo probít, nastalo v bloku absolutní ticho. Takové, při kterém se neodváží nikdo ani nadechnout či pohnout, nepředstavitelné. Vlastně ani nevím, proč musí každé ráno nastat tahle situace, moment, při kterém si asi máme všichni uvědomit, že jsme jen cvičené opice a kde se na tomhle místě nachází naše místo. Po několika minutách téhle divadelní frašky vystoupil z řady jeden ze hlavních Strážců a vydal ostatním pokyn, aby nás odvedli na dvůr. Jelikož jsme my vězni, ani ostatní Strážci neměli v plánu odporovat jeho rozkazu, všichni jsme se vydali směrem na dvůr. Protože tomuhle hlavnímu Strážci, kterému nikdo jiný neřekne jinak než doslova chodící smrt, si nedovolí odporovat ani ten nejodvážnější Strážce. Každý totiž až moc dobře ví, co by pro něj takové chování mohlo mít za následek.

Než se z našeho bloku dostanete na vězeňské nádvoří neboli dvůr, trvá to necelých pár minut. Po fyzické stránce to tedy není žádná zátěž, to samé se ale nedá říct o té psychické. Jen tak kráčíte tiše po úzké cestě, která je ohraničena vysokým dvoumetrovým plotem s laserovou stěnou a z obou dvou stran na vás z ochozů zírají Strážci. Do toho všeho je na každých pár desítek metrů vysoká železná věž, na jejímž vrcholu jsou obrovská ocelová děla, která mají za úkol v případě potřeby vždy přesně zasáhnout cíl. Tohle vše by se ale dalo ještě docela zvládnout, ale věc, ze které mrazí každého z nás a nahání nám husí kůži po celém těle jsou muronové. Jsou to obrovské černé šelmovité bestie, které nejen že mají tlamu plnou dvojitých řad tesáků ostrých jak břitva, mají také velké chladné modré oči, podobně jako noc nad Waicelandem. Ty jsou jejich největší zbraní, protože když se jím do nich podíváte se strachem v mysli a oni to vycítí, jakože to ty bestie zaručeně poznají. Tak vás budou pronásledovat ve vašich snech a z každého momentu, kdy jen přivřete oči, oni vám udělají noční můru. Jejich cíl je zajistit to, abyste neusnuli, nedovolí vám snít, přemýšlet nad věcmi, o kterých chcete. Jednoduše vám ovládnou mysl a vaše slabé tělo s chorou suší se pro ně v tu chvíli stane až moc jednoduchý terč. Brrrr... No a tohle všechno dohromady, ta nejistota ve vzduchu, kterou tady cítíte na každém kroku, právě ta vám stále vhání myšlenku o tom, jak vlastně slabí a bezvýznamní proti tomuhle všemu jste.

Už když jsme vkročili na dvůr, měl jsem takový divný pocit, v hloubi duše jsem cítil, že dnes je něco jinak. Mezitím, když jsem se ze všech sil snažil přijít na to, co je jinak, ani jsem si nevšiml, že se na dvoře kromě nás a Strážců objevil i jeden doposud mně neznámý člověk. Jeho jsem začal  plně vnímat až ve chvíli, kdy se přiblížil k veliteli Strážců a dal se s ním potichu do řeči. Sice jsem neslyšel, o čem se ti dva bavili, ale podle oblečení toho neznámého muže, můžu říct, že mu nejspíše předával nějaký hodně důležitý vzkaz, soudě podle toho, jak byl oblečený. Protože na normálního poskoka byl oblečen až moc do drahých šatů, měl na sobě tmavě modrobílou uniformu s pozlaceným vyšíváním a na jeho náprsní kapse jsem z dálky poznal, že má nějaký odznak. Když jsem více zaostřil zrak a pořádně se podíval na ten odznak, poznal jsem ho. Byly to dvě lvice bojující uprostřed vavřínového věnce. „To ale přece nemůže být pravda, vždyť to je znak Valentinů, kancléřského rodu 14 krajů." V tu chvíli jsem netušil, jestli mě šálí zrak či jestli vidím správně. Já si ale uvědomil, že se nepletu, opravdu tady byl posel kancléře Valenta.

Udělal jsem krok vzad, protože jsem pocítil, že tohle je ten moment, kvůli kterému se cítím divně už od doby, co jsem ráno vstal. Podvědomě jsem poznal, že ten posel je tu dnes kvůli mně, že právě já jsem důvodem jeho návštěvy tady. Strnul jsem na místě a všechno kolem mě se zastavilo, moje tělo ovládl strach a nejistota a já skoro zapomněl, jak se dýchá. Ani tím nejmenším a nejtišším pohybem, jako je lidský nádech jsem na sebe nechtěl strhnout pozornost těch dvou. Chtěl jsem pryč, hodně daleko odtud. A pak nastal moment, kdy moje srdce vynechalo několik úderů, moment, kdy se na mě obrátily pohledy těch dvou.

A/N (ÚPRVA OPROTI ORIGINÁLU) První kapitola sice prošla výraznou změnou, myslím si, že ale tahle kapitola je mnohem lepší :) Vím, úplně první kapitola téhle knihy, ale doufám, že se vám podařilo alespoň trochu získat ten feel a atmosféra, kterým chci knihu sunout kupředu :) Samozřejmě, pokud se Vám kapitola líbila, budu rád za komentář, sdílení a hlasování. 

Tak ahoj u další kapitoly, Váš LateCoffeAutor :)