Miluji moře o tom není pochyb, ale s mořskými plody si tak moc jistá nejsem. Ochutnala jsem vlastně jen dva druhy a to je dost málo na nějaké kategorické – mořské potvory ano, či ne.
První jsem ochutnala kalamáry. Vypadaly na tom talíři báječně a mně se sbíhaly sliny. Po ochutnání jsem však měla pocit, že žvýkám pryž v trojobalu. Zato krevetky, to je jinčí kafe. Ty jsem kdysi ochutnala již tady v Čechách v báječném salátku. Byly jak malinkaté růžovoučké rohlíčky. Když jsme pak jeli na rodinnou dovolenou k moři do Chorvatska, tak jsem se těšila právě na ně.
Seděli jsme tedy na večeři v restauraci a já si objednala krevety. Po přinesení talíře mi ztuhnul úsměv na tváři. To co mi přinesli, nemělo nic společného s těmi růžovými „rohlíčky" z domova. Zato to mělo očička, ocásek, nožičky a tykadélka. Číšník mi musel ukázat jak na ty potvůrky a značně se u toho bavil. Moje okolí už méně. Muž ten odvracel oči a dcera po dlouhém přemítání sebrala odvahu a zkusila krevetku jen rozloupnout. Byl to průšvih a my měli štěstí, že jsme seděli v restaurační zahrádce přímo nad mořem. Dcerka odskočila k zábradlí a začala si „povídat" s rybičkama. Ostuda přímo mezinárodní.
Další moje setkání bylo s chobotničkama. Neseděly v druhém patře, ale na pizze mého chotě. Já jsem jako správná milující manželka cítila přímo nutkavou potřebu ho upozornit na možná rizika jejich konzumace. A tak jsem mu začala popisovat jak jsou žouželaté, slizounké, skoro hýbají chapadýlkama, že jsou tak malinkaté, opuštěné :o) a jak na něj smutně valí očička a jen a jen promluvit: „Zelená, Modrej....."
Nejmilejší slovo, které jsem tenkrát slyšela bylo – potvoro a že ho budu mít na svědomí, protože umře hlady.
Takže jsem měla příležitosti k ochutnání jsem měla, ale nevyužila jsem je. Snad někdy příště. Až kolem nás budou zase šplouchat mořské vlny.
