Avengers: Unforgettable events [Starker] ✓

9. kapitola: Inteligentní

 „Ale no tak. Nemůžeš se jednou na toho Starka vykašlat a skouknout se mnou nějaký díly Star wars? Už jsme na ně nekoukali věčnost." Ned se cítil ukřivděný, protože s ním jeho nejlepší kamarád už skoro vůbec netrávil čas a prakticky všechny volné chvíle věnoval Tonymu Starkovi. Věčně nemluvil o nikom jiném než o Starkovi a o tom, jak je šťastný, že má možnost s ním pracovat – a to ho na tom všem štvalo nejvíc. Proč nemůže být Peter nadšený i z něčeho jiného? Například z toho, že by s ním Ned chtěl koukat na jejich nejoblíbenější sérii filmů o zkáze vesmíru.

„Promiň, Nede, ale dneska to opravdu nepůjde. Pan Stark na mě spoléhá a já ho nechci zklamat."

„To už zase mluvíte o té stáži u Starka?" oba se otočili směrem k zadní lavici a zahleděli se na Michelle Jonesovou, která s nezájmem koukala do svého časopisu. Jakmile se však oba otočili na ni, zavadila o ně pohledem a pozvedla jedno tmavé obočí v otázce. „Co je? Já neposlouchám, jenom jsem něco zaslechla." Ned se jen nervózně usmál.

„To je jedno, neřešíme nic důležitého." Řekl Peter a otočil se zpět ke svému otevřenému sešitu, z kterého se učil na nadcházející test z matematiky.

„Takže kdy si na mě teda plánuješ udělat čas?" zeptal se ho již po několikáté za tento den Ned a opřel se loktem o lavici.

„Tak co třeba zítra? Udělám si čas." Řekl nakonec poraženecky Peter.

„Fajn, ale slib mi, že mi nedáš košem." Peter si svou odpovědí nebyl příliš jistý, ale představa, že by svému nejlepšímu příteli opět zkazil náladu tím, že by ho znovu poslal do háje, ho zraňovala.

„Slibuju." A vše bylo stvrzeno jejich všemožně gestikulujícím pozdravem.

---

„Pane Starku, ale já zítra opravdu nemůžu. Už jsem někomu něco slíbil." Peterova nálada poklesla, když se dozvěděl, že ho zítra v S.H.I.E.L.D.u. očekává Fury na první výcvik agentů, který se mu měl zřejmě protáhnout na celý víkend.

Stark pozvedl obočí. „Kdyby to bylo na mě, řekl bych, ať jdeš, že volno potřebuješ. Bohužel Fury na nic takového nehraje." Vzal si přes obličej masku a začal k sobě svářet několik rozdělených dílů obleku, které již stačil vytvořit v uplynulých dnech.

„To není fér." Řekl Peter a sklesle se zahleděl na své boty. Přál si s Nedem trávit čas a navíc mu to už i slíbil. Co si jen bude jeho nejlepší kamarád myslet, až mu bude zase muset říct, že jim cosi neplánovaného narušuje plány? Bude se zlobit mnohem víc než doposud.

„Nemysli na to, bude ti jen hůř. Některé věci prostě změnit nemůžeš, tak to prostě je." Aniž by to ovlivnil, Peterův pohled se zaměřil na jeho utržené zápěstí nahrazené nanotechnologií. Ani to už se nemohlo vrátit zpátky. Ani jeho schopnosti, ani jeho zničená DNA – a vlastně ani čas, který strávil s kýmkoli jiným než s Nedem a May. Kéž by mohl vrátit čas a udělat věci jinak – jeho svět by byl hned příjemnějším místem k žití.

„Jaké to vlastně bylo dneska ve škole? Bavil ses?" Peter se na něj konečně znovu zahleděl a pokrčil rameny. Stark si sundal masku a ukázal Peterovi, ať s ním jde do kuchyně. Svému hostovi nalil coca-colu a sám sobě menšího panáka whisky.

„Jo, bylo to super. Učitelé si mě dost pochvalují. Prý jsem jediný, který nosí včas domácí úkoly a jediný, který prý neuvažuje jako puberťák." Tony do sebe kopl panáka whisky a sedl si na stoličku před barovým pultem. Peter seděl vedle něj a upíjel ze své sklenice studenou colu. „To je dobře ne?" zauvažoval.

„Záleží." Uchechtl se Tony. „Může to být myšleno dvěma způsoby. Buď jsi podprůměrný a chováš se jako rozmazlené děcko,..." Peter se chystal něco namítnout, ale Starkův pohled ho umlčel. „anebo jsi na svůj věk nadprůměrně inteligentní a chováš se dospěleji než tví spolužáci. A jelikož už tě trochu znám, řekl bych, že druhá možnost bude ta správná." Vztek mířený na Tonyho kvůli předchozím slovům, se úplně vytratil.

„Myslíte si o mně, že jsem nadprůměrně inteligentní?" nemohl tomu uvěřit. Tohle mu ještě nikdo neřekl a už vůbec ne někdo tak významný jako Tony Stark. Od něj si vážil každého vřelého slova.

Tony se nad jeho otázkou zarazil a nalil si dalšího panáka. „Myslím si o tobě, že máš na svůj věk velký potenciál. Vlastně mi trochu připomínáš sebe, když jsem byl v tvém věku." Peter vykulil oči a usmál se. Představa, že by měl cokoli společného s Tonym Starkem, ho velmi těšila.

„Děkuju." Zvedl k němu oči a usmál se. Snad poprvé v životě měl pocit, že se dostal panu Starkovi pod kůži. „Budeme dnes ještě pracovat?" Tony zavrtěl hlavou a znovu do sebe na jeden zátah kopl druhého panáka.

„Za chvíli bude večer. Myslím, že bude nejlepší, když to dneska rozpustíme. Zítra máš dorazit na výcvik v deset hodin ráno a vzít si s sebou sportovní oblečení." Peter s přikývnutím vstal a šel se do chodby přezout z pracovních bot.

„Budete tam taky?" optal se ho se zájmem.

„Já? Ne, mám bohužel nějaké plány." Hnědovlásek si sebral ze země batoh s učením a nadhodil si ho na zádech. „Přijď v pondělí, když se ti bude chtít. Když tak zavolej Happymu, když nebudeš moct." Mladík přikývl a s rozloučením odešel dveřmi na chodbu. Domov čeká. A vysvětlování Nedovi, proč nebude mít zítra čas, také.