Ztracena v realitě

Strašidelný dům

Probudila jsem se v tmavé místnosti, která zela prázdnotou a chladem. Chvíli jsem se vyděšeně rozhlížela po celém pokoji.Okno bylo dokořán otevřené. Viděla jsem zamlžený měsíc za šedými mraky. Pokoušela jsem se nahmatat vypínač, ale marně. Jakoby mě sem někdo uvěznil. Pomalu jsem vstala a došla k otevřenému oknu, ze kterého vál chlad. Měsíc se ukázal ve své celé kráse a posvítil tak na celou místnost. Uprostřed stála polorozpadlá postel s děravou dekou a polštářem. Jakmile jsem udělala krok, podlaha začala vrzat, až jsem se bála, že se propadnu do prvního patra. Teda jestli jsem byla v druhém. Nad postelí visel na půl roztržený obraz. Sotva jsem poznala co na něm bylo. Byl lehce potřísněný krví. Jakoby někdo s někým bojoval. Možná to ani nepřežili, ale zdálo se, že se to stalo před hodně dlouhou dobou. Všude ležel prach a krev byla zaschlá. Začala jsem se trochu bát. Atmosféra tu byla taková strašidelná. Najednou se za mnou mihl stín. Rychle jsem se otočila. Zrychlil se mi dech. Jenže i když jsem se rozhlédla po celé místnosti, nikoho jsem nespatřila. Snad se mi to jen zdálo. Začala jsem uklidňovat sama sebe. Vlastně bych měla co nejdřív vypadnout. Ani nevím kde jsem, kdo mě sem uvěznil a co se stalo před tím. Na nic jsem si nevzpomínala. V hlavě mi dunělo. Každou chvíli omdlím. Sedla jsem si na postel abych se trochu uklidnila a popadla dech. Pak jsem zaslechla nějaké kroky. Někdo se ke mně blížil po schodech. Vážně bych měla co nejrychleji vypadnout z tohohle strašidelného domu, jinak se z něj nedostanu nikdy. Jenže mě tak moc bolela hlava, že jsem se nezmohla ani k jednomu kroku. Co teď? Váhala jsem. Kroky utichly. Co se stalo? Nezdálo se mi to jen? Ani jsem nevnímala co je realita a co se mi zdá. Pomalu jsem vstala. Ale hned jsem se chytla za hlavu. Příšerně mě bolela a ještě k tomu se mi chtělo zvracet. Byla jsem snad na večírku? Nebo mi do pití nalili jed? Podívala jsem se za sebe a z obrazu začaly vylézat chapadla. Tohle není reálné. Opakovala jsem si dokola. Pevně jsem zavřela oči a stále opakovala tu samou větu. Tohle není realita. Pomalu jsem otevřela oči. Chapadla tam byla stále. Pomalu se mi začaly motat kolem ruky. Snažila jsem se z jejich upnutých chapadel vyprostit, ale byla přísátá příliš silně. Co se to sakra dějě? Obraz se začal roztahovat, jak z něj vylézalo stále víc a víc chapadel. Měla jsem vzít nohy na ramena a co nejrychleji utéct, když jsem ještě měla volnou ruku. Jenže to nešlo. Chapadla se mi začala sápat po krku. Až ho celého obmotala. Marně jsem se doprošovala kyslíku. Sotva jsem mohla dýchat. ,,Pusťte mě." Zasípala jsem. Přisála se ještě silněji. Tohle je můj konec. Už jsem se ani nesnažila uprchnout. Bylo to k ničemu. Naopak jsem se tomu poddala. Čím víc jsem se uklidnila, tím víc se začala uvolňovat. Jednou jsem mrkla a chapadla zmizela. Ničemu jsem nerozumněla. Ale přísahám, že jsem je na sobě cítila. Jak se po mě sápala a škrtila mě. Jinak bych přece mohla dýchat. A teprve teď mi došlo, kde jsem. Ve starém polorozpadlém domě, kterému se přezdívalo Strašidelný dům. Kdo sem vkročil, už se nevrátil nebo se zbláznil. Už mě tolik nebolela hlava. Jen jsem seděla a s otevřenou pusou zírala na rotržený obraz. Ještě před chvílí z něj vylézala chapadla. Několikrát jsem zamrkala. Zavrtěla jsem hlavou a rozhodla jsem se, že bude nejlepší co nejdřív utéct z tohohle domu než mě tady něco zabije.

Rychle jsem za sebou zabouchla dveře a běžela jsem po točitém schodišti dolů. Měla jsem pravdu, dům měl dvě patra. Zmocnil se mě pocit, jakoby mě někdo sledoval. Ale když jsem se otočila, nikdo tam nebyl. Tenhle dům je opravdu podivný. Při úprku jsem nedávala pozor a schodila jsem skleněnou vázu. Při dopadu na zem se roztříštila na několik kusů. Nezdržovala jsem se sbíráním střepů a snažila jsem se co nejrychleji dostat ven. Prohmatala jsem si kapsy od bundy a u kalhot, ale nemohla jsem najít telefon. Zřejmě zůstal na posteli. ,,Zatraceně!" Zaklela jsem a už jsem opět běžela nahoru. Měla jsem sto chutí vyběhnout ven, ale pro mobil jsem se musela vrátit. Snad se tam znovu neobjeví ty chapadla. Po druhé bych to už nemusela přežít. Zabrala jsem za kliku. Ale v tom spěchu mi zůstala v ruce. ,,Sakra." Neodpustila jsem si. A co tedˇ? Pokusila jsem se vyrazit dveře, ale marně. Opět jsem zaslechla nějaké kroky. Tentokrát se zdály více reálné. Bušila jsem a kopala do dveří co největší silou, až jsem měla krvavé klouby. ,,No tak." Až se mi nakonec podařilo vymlátit do dveří díru. Ohlédla jsem se. Nikdo na schodech nestál, ale o stěnu byla opřená železná tyč. Opět jsem se podívala na mou zkrvavenou ruku. Vzdychla jsem a rychle jsem otevřela dveře. Popadla jsem mobil, který ležel na zaprášené posteli. Jakmile jsem ho držela v ruce, prchala jsem po schodech do dolního patra. Zarazilo mě, že skleněná váza, kterou jsem před cvílí rozbila stála bez škrábnutí na svém původním místě. Ani jsem to neřešila a utekla jsem z tohohle nepochopitelného domu. Snad to byl jen sen.