Ztracena v realitě

Výslech

Seděla jsem mlčky s kávou v ruce a přemýšlela, jak jsem se ještě nemohla zbláznit, když jsem si prošla peklem. Už asi hodinu jsem se pokoušela dovolat Bett, ale marně. Žádná odpověď. Snad je v pořádku. Přišla mi úplně mimo. Nevnímala okolní svět. Ani neodpověděla na moje otázky a už mě vyhodila z domu. Její chování jsem opravdu nechápala. Ale nejvíc mou pozornost upoutala ta podivná podlouhlá jizva na jejím krku. Jak bylo možné, že jsem si jí ještě nevšimla. Určitě jí včera neměla. Ale kdyby si tohle zranění způsobila na tom večírku, neměla by tam jizvu, ale zaschlou krev. Podle mě by mi hned volali z nemocnice, kdyby se jí něco stalo. Poslední dobou nic nedávalo smysl.

Upila jsem kávu a podívala se z okna. Už se pomalu stmívalo. Z přemýšlení mě vtrhl zvonek. Promnula jsem si obě oči, abych se trochu vzpamatovala a nevypadala jako chodící zombie, což by stejně nenapravila ani tuna makeupu. Pod očima se mi tvořily veliké tmavé kruhy z těch hrůz co jsem viděla. Nějak jsem se dobelhala ke dveřím a vzala za kliku. Okamžitě mě rozbolely klouby, které jsem měla stále v obvazu nasáklém krví. Pomalu se hojily.
Za dveřmi vykoukly dvě osoby v modrých uniformách. Za nimi na autě blikalo modro-červené světlo. Vzdychla jsem, tohle mi tak scházelo. Jistě jsem s těmi krvavými klouby a unavenýma očima nepůsobila jako někdo nevinný. Pokusila jsem se o úsměv.
,,Zdravím slečno." Promluvil jeden z policistů, ani se na mě nepodíval a projížděl nějaké dokumenty. Než jsem se stačila na něco vyptávat, přerušil mě ten druhý, o něco nižší policista. ,,Vyšetřujeme vraždu pana Christopha Clarka." Oznámil znuděně, jako by tohle bylo na jeho denním pořádku. ,,Koho?" Zvedla jsem obočí a stále stála ve vchodu a bránila jsem jim tak vstoupit.
Něco mi říkalo, ať je dovnitř nepouštím.
Hodil po mně pochybný pohled, nalistoval stránku s jeho fotkou a ukázal mi jí. Jako by mi tohle mělo pomoct. Když pochopil, že stále nevím o koho jde, otočil o jednu stránku zpět. Prstem přejel přes tučně vytištěný text na němž stálo :
Zaměstnání: Pizza Poko
No jistě. Byla jsem už tak mimo, že mi ani nedošlo, že díky mému hladu jsem zabila kurýra. Ani jsem se necítila provinile.
Chtěla jsem si lehnout do vroucí vody, přečíst pár stránek a jít spát a ne řešit vraždu, která se mě podstatě ani netýkala.
Jen jsem mu zavolala. Nemůžou mě za to zavřít.
Jejich vražedný pohled mi propaloval kůži a tak jsem rozhodla, že bude nejlepší, když je pustím dovnitř a vyřešíme to rychle, ať to mám co nejrychleji za sebou.

Posadila jsem se do hlubokého křesla a pozorovala ty dva jak kolem mě pochodují a sledují každý můj pohyb. Jako bych toho kluka mohla zabít jedním telefonátem. Zastavili se vždy, když mi položili otázku.
,,Vrátila jsem se opilá z večírku, ráno jsem se probudila s kocovinou a pak jsem dostala hlad. Zavolala jsem do Pizza Poko a po hodině čekání mi oznámili, že kurýr nepřežil srážku s autem." Převyprávěla jsem jim celou situaci snad po třetí. Detail, že jsem se neprobudila doma, ale ve Strašidelném domě jsem vynechala. Taky jsem se radši nezmiňovala, jak mi mrtvá myš zkazila náhradu na minulou pizzu.
Jen přikyvovali a horlivě si zapisovali každé slovo, jako by jim to nějak pomohlo s případem.
Na obloze se ukázal měsíc. Dávno byla tma. Strávili v mém bytě víc než bylo třeba. Nejradši bych je vyhodila, ale to jsem samozřejmě nemohla. Snažila jsem se nezavřít oči a neusnout. V tuhle chvíli to bylo opravdu těžké.
,,A co je tohle?" Poklepal mi vysoký policista na klouby propiskou. Zaúpěla jsem bolestí a s rukou rychle uhla, aby to náhodou neudělal znovu. Měla jsem co dělat, abych mu nevrazila. ,,Jen malé zranění. Nic to není." Snažila jsem se znít co nejméně podezřele. Opravdu jsem nechtěla vytahovat téma Strašidelný dům. Ještě by mě poslali do nějakého ústavu.
Prohlédl si mou ruku s přivřenýma očima. ,,Nezdá se, že by to nic nebylo." Nesouhlasil a rozmotal mi vlhký obvaz.
Nedala jsem najevo jak moc to bolelo. Krev, co stihla zaschnout, se na něj přilepila a on jí strhl. Křečovitě jsem přivřela víčka a druhou ruku zatkla v pěst. Zaujatě si ránu prohlížel. ,,Vypadá to, jako byste praštila do něčeho pevného." Zkonstatoval ten druhý a opět si zapisoval do zápisníku. Neříkejte. Protočila jsem oči a snažila se soustředit na něco jiného než proudící krev z kloubů. Kdy mu dojde, že je musí obvázat? Když to neudělal ani po chvíli, vytrhla jsem se mu a ruku si zavázala sama.
,,Kde jste k tomu přišla?" Naléhal a nepřetržitě klepal koncem propisky do zápisníku. Nervózně jsem těkala pohledem mezi oběma policisty a snažila jsem se přijít s výmluvou, která by zněla dost pravdivě na to, aby mě nechali.
,,To bych taky moc ráda věděla, ale bohužel si po včerejším večírku nic nepamatuji." Odkašlala jsem si a přála si, aby tomu uvěřili. Bylo by příjemné mít na chvíli klid. Klepání ustálo. Místo toho jsem slyšela škrábání hrotu propisky na papíru.
,,Zkoušela jste kontaktovat někoho, kdo se večírku zúčastnil?" Nedal se a naklonil se ke mně o něco blíž.
,,Jistě, ale moc jsem toho nezjistila. Akorát mě vyhodila z domu." Řekla jsem. Aspoň tohle byla pravda.
Přikývl, něco zamumlal a opět se dal do pochodování. Zřejmě mu došly nápady na otázky.

,,Je to vše?" Zeptala jsem se po chvíli, co jen mlčeli a prohlíželi si můj byt, jako by někde měli najít vražednou zbraň.
Přesunuly své pohledy opět na mě jako jeden muž. Připomínali ta děsivá dvojčata z hororu, která mluví strašidelným hlasem a jejich rty se souměrně pohybují a teleportují se z místa na místo.
,,Zatím ano." Otočili se a během sekundy zmizeli. Uslyšela jsem jen klapnutí zámku.

Opravdu podivný den. Pomyslela jsem si a chystala se do vany. Po tom co jsem zažila, jsem si jí zasloužila.