V cizí kůži - SS/HG

4.

Sestřička s ním zaparkovala na okraji parku ve stínu rozkvetlé třešně a tiše se posadila vedle něho na lavičku. Kupodivu mlčela. Severus očekával, že mu bude klást otázky, že bude zvědavá a pokusí se vytáhnout z něj co nejvíce informací.

Místo toho si po chvíli vytáhla cigaretu a připálila si.

„Doufám, že to na mě nepovíte." Střelila po svém pacientovi pohledem. Ta pohodová usměvavá profesionálka byla pryč. I když to nedávalo smysl, vypadala, že s ní tohle setkání u výtahu otřáslo snad ještě více než s mužem na vozíku.

„Docela šok, co?!!" dodala a se zakloněnou hlavou vyfukovala kouř směrem k obloze.

Severus mlčel a pozoroval ji. Už si zvykl, že je vždycky veselá, ukecaná a i když by to nikdy nepřiznal, kdyby nebylo její drzé pusy, pekelně by se v nemocnici nudil.

Jenže teď seděla, jako by nevnímala svět. Ruka s cigaretou se třásla a v koutku oka se dokonce objevila slza. Nevěděl, co s tím sleduje, ale rozhodně jí nehodlal situaci ulehčovat. To ho chce tímhle způsobem rozpovídat o jeho minulosti? Nemohl jí přece vykládat, že Grangerovou zná, protože byla jeho studentka sedm otravných let.

Nebyl si tím jistý, ale měl pocit, že změna chování sestřičky s ním nesouvisí. V ženách se nevyznal. Nikdy neměl moc šancí pochopit, proč se chovají, tak jak se chovají. Ve skutečnosti jeho jediné zkušenosti zahrnovaly náctileté puberťačky, a ty se opravdu pochopit nesnažil. Nerad se pouštěl do nesplnitelných úkolů. A pochopit myšlení ženy nebo dívky bylo složitější než dělat špeha v kruhu Pána Zla.

Přemýšlel, jestli má něco říct, nebo se jí třeba dotknout. Ale nedokázal se k ničemu přinutit. Koneckonců, on byl přece ten zamlklý případ pro psychiatra, jak mu párkrát řekla. A kromě toho byl přesvědčený, že by to jen zhoršil.

„Promiňte." Sklopila oči. „Asi nechápete moji reakci."

Pak se nadechla, popotáhla a skoro zašeptala: „I můj bratr se jmenoval Colin. Zemřel před dvěma lety na leukemii." Dodala najednou aniž by se na něj podívala... „To vlastně proto jsem se stala zdravotní sestrou." Pak se zašklebila sama pro sebe, típla cigaretu a podívala se přímo na něj. „A místo pomoci ostatním, si tady vylejvám srdce".

Severusovi se ulevilo, že nemusí zachraňovat dámu v nesnázích a okamžitě se vrátil ke své staré osobnosti: „Takže Vaším cílem není mučit opuštěné nemocné bručouny?" neodpustil si rýpnutí a oči mu zahráli jiskřičkami.

Spadla jí brada, protože takovou reakci rozhodně nečekala, ale okamžitě přešla do protiútoku. „Víte, že jste celkem sarkastickej v..?" Pak se ale zarazila a větu nedořekla, přece jen v ní zvítězila slušná výchova a profesionalita.

Severus se na ni podíval a po dlouhé době měl pocit, že je jedno co si o něm okolí bude myslet. Celá tahle situace byla už tak absurdní, že se vlastně ani nemusel snažit.

„...vůl?" dopověděl za ni. A protože se mu ulevilo, že ta drzá žába je zase v pohodě se rozesmál.

„Ne, ... ale budu se snažit, abych Vás nezklamal."

--

Hermiona se na zahradě ten den už neukázala. Severus byl na jednu stranu rád, protože opravdu nevěděl, jak by se měl její přítomnosti chovat, ale na druhou stranu mu bylo zle z představy, že to výrazně snižuje pravděpodobnost rychlého návratu do kouzelnické komunity.

Druhý den se od sestřičky dozvěděl, že si to určitě nemá brát osobně, že Hermiona musela narychlo ukončit dokonce i návštěvu jejího otce, protože ji už po deseti minutách odvolali zpátky v nějaké naléhavé pracovní záležitosti.

Podrobnosti o tom, jak dlouho a s čím se tu léčí Hermionin otec, pustil okamžitě druhým uchem ven. Sestřička mu nějakou dobu navrhovala, že by se s ním měl potkat, aby si mohli společně zavzpomínat a připomenout mu třeba něco z jeho minulosti. Ale tuhle absurdní představu zavrhl naprosto nekompromisně a odmítl se s ní na podobné téma znovu bavit.