Memories of Freddie Mercury

I always loved you

Seděl jsem u něj, držel ho za ruku a brečel. On se na mě mračil. 

„Ale no tak, drahoušku," řekl svým typickým způsobem a já se musel pousmát. „Na něčem jsme se snad dohodli, ne? Já myslel, že se brečet nebude."

„Já si na tu dohodu vzpomínám, Frede," řekl jsem.

Zdálo se, že chtěl něco říct. Něco jako „tak co bulíš, když si na to vzpomínáš", řekl bych. Ale neřekl nakonec nic, jen si povzdychl a stiskl moji ruku pevněji. No, pevněji. Měl už tak málo síly, že jsem jeho stisk téměř necítil, ale věděl jsem, že se o to snažil.

„Doufám, že budete hrát dál a že svět na QUEEN nikdy nezapomene," zašeptal.

„Já se o to zasloužím," slíbil jsem mu. „Nenechám lidstvo zapomenout na tvoji hudbu."

„Naši. Je to hudba nás všech."

„Jo. Naši. Ale i kdyby lidi zapomněli na mě, Johna nebo i Rogera, nikdy nezapomenou  na tebe." Usmál se.

Věděl jsem, že už není čas. Dnes ho vidím naposledy, oba jsme si to uvědomovali. Možná proto jsem se zvedl a políbil ho na čelo.

„Miluju tě. A miloval jsem..."

„Anyway the wind blows..."

Freddie dozpíval poslední slova Bohemian rhapsody, což byla zároveň poslední písnička dnešní zkoušky. Začali jsme si sklízet nástroje a u toho jsme si povídali.

„Nechce se někomu z vás na pivo? Mám volnej večer."

Všichni jsme se na Freddieho překvapeně podívali. Už nějakou dobu jsme s ním na normálním pivě nebyli, poslední dobou byl jeho styl spíš Paul Prenter a bujaré večírky, které si nadmíru užíval. Já, Roger ani John jsme tohle moc nemuseli, takže jsem si mohl jen představovat, co všechno se na Freddieho večírcích děje. Ne, že by nás nezval. Ale my tam nikdy nevydrželi. Nejspíš na to prostě nemáme žaludek, nebo je nám tam jednoduše trapně. Jen se pořád nemůžu rozhodnout, jestli za sebe, nebo za Freddieho, když ho vidím, jak se tam promenáduje mezi lidmi, které snad ani nezná, chlastá jak doga a je ochotný každýmu chlapovi nastavit zadek. Ne. Tohle opravdu není náš styl. Ale jinak ho samozřejmě máme rádi, o tom není pochyb.

„Dneska žádnej večírek?" zeptal se překvapeně John.

Tak nějak jsme čekali, kdo se toho dotazu ujme první, až si to Deacy vzal na starost.

„Paul nabírá novej dech, nebo co?" dodal ještě.

„Jo, kde je vůbec? Ne, že by mi tu chyběl. Nikdo tu nepřechází po místnosti s nosem zabořeným do hodinek," ušklíbl se Roger. „Promiň Freddie, ale s tím svým ,už je šest, nejvyšší čas skončit a vyrazit do klubu' mě neskutečně sere." Já s Johnem jsme jen přitakávali a neodolali smíchu, když si ho představili.

Trochu jsem čekal, že se Freddie naštve, občas jsem měl totiž pocit, že pro něj ten blbec znamená úplně všechno, ale tentokrát se tak nestalo, prostě jen pokrčil rameny.

„Je nemocnej. Nějaká chřipka, nebo co. Leží doma v posteli s hrnkem čaje. A bez něj ty večírky prostě nejsou ono. Tak jdete na to pivo nebo ne?"

„Promiň Freddie, ale dneska nemůžu. Jedeme k Veronicy rodičům, zítra má její máma narozeniny, takže tam přespáváme," zavrtěl hlavou John.

„Taky už něco mám. Clare se stěhuje k příteli a potřebuje pomoct s věcma, tak snad jindy," pokrčil lítostivě rameny Roger.

„Briane?" Freddie se na mě podíval s nadějí v očích.