Memories of Freddie Mercury

Kitty in the snow

„Freddie." Podíval jsem se za Jimovým hlasem, i když už jsem viděl jen stíny. Kvůli té ohavné chorobě jsem začal přicházet o zrak už pár měsíců zpátky, ale šlo to postupně. Nejdřív jsem prostě jen neviděl ostře. Teď, v posledních dnech, už jsem musel jen ležet, protože jsem začal vidět jen stíny přestal jsem se orientovat v prostoru, skácel jsem se ve vlastním obýváku k zemi, jak jsem neviděl a navíc jako by mě i přestaly poslouchat nohy.

„Freddie, nesu ti léky. Zvládneš se posadit?" Vzal mě za ruku.

„Odnes je, Jime," řekl jsem unaveně. „Já už si je nechci brát."

Slyšel jsem, jak si povzdechl. Sedl si ke mně na postel.

„Ale to přeci musíš."

„Nemusím. Podívej se na mě, Jime. Já umřu. Buďme upřímní, už mi zbývá maximálně pár dní. Jime, strašně to bolí. Bolí mě celý tělo, pálí mě na prsou, dusím se a je mi zle. Lásko, já už nemůžu. Já si to chci rozhodnout sám. Musím..." Posadil jsem se a rozkašlal se do kapesníku. „Musím si to rozhodnout sám. Nic jinýho už totiž rozhodnout nemůžu."

Nejspíš na to chtěl něco říct, ale nestihl to, protože se ode dveří ozvalo mňoukání, jejíž majitelku bych podle toho mňoukání poznal mezi všemi ostatními kočkami světa. Byla to moje milovaná Delilah.

„Podívej, kdo se za tebou přišel podívat," řekl Jim stejně, snad kdybych ji náhodou nepoznal.

Vyskočila na postel a lehla si mi vedle hlavy, aby mi mohla olizovat tvář. Chabě jsem se pousmál, jak jen mi to můj stav dovoloval, a neohrabaně jsem ji začal hladit.

„Past an open window walks the pretty girl..."

Seděl jsem v křesle v garáži, kde měli kluci zřízené nahrávací studio, pobrukoval jsem si jejich texty a čekal, až dozkouší. Sledoval jsem Briana, jak hraje na kytaru, kterou si sám vyrobil se svým otcem, jak mi už vyprávěl, a prohýbal se u hraní jako kočka. Sledoval jsem Rogera, který za bubny nebyl skoro vidět, ale rozhodně tam byl ve svém živlu. A sledoval jsem i Tima, který hrál na svoji basovku a zároveň zpíval svým příjemným hlasem všechny ty skvělé texty, které se mi tak líbily. Přestože já sám jsem s kluky nehrál, vůbec jsem se po celou zkoušku nenudil. Měl jsem takový svůj soukromý koncert, čtyřikrát týdně, plus doma, protože Brian i Roger cvičili jako diví. Poslouchat je pro mě byla lepší zábava než pustit si televizi. Mnohem lepší.

Kluci dohráli dnešní poslední písničku, Polar bear, a já neodolal tomu, abych jim zatleskal. Usmáli se a Tim na mě děkovně kývnul.

Za chvíli, když si sklidili nástroje, a my se s Timem rozloučili, už jsme šli s Brianem a Rogerem domů. Stmívalo se, navíc byla zima a tma byla brzy, do toho padal sníh a my přes něj sotva viděli na cestu.

„Ten sníh by měl někdo zakázat," bručel Roger otráveně.

„Nestěžuj si, Rogi. Buď rád, že je takový krásný počasí," řekl Brian a trochu se u toho pobaveně usmíval, protože ho bavilo našeho kamaráda provokovat.

On se totiž vždycky tak roztomile zamračil, než mu z očí začaly metat blesky... No, úplně jako teď, jako teď! Protože Brian už čekal, že po něm Roger vystartuje, strčil mi do ruky futrál s kytarou. V následující chvíli už se oba váleli ve sněhu, a zatímco Roger do něj tak trochu bušil, Brian se prostě nemohl přestat smát. Jeho smích byl tak nakažlivý, že jsem se rozsmál na celé kolo, zakláněl jsem hlavu a smíchy řval.

„Já ti dám krásný počasí, Briane!" vrčel Roger. „Já ti dám, dělat si ze mě prdel!" 

Protože rány evidentně na Brie nezabíraly, zkusil jinou metodu - strčit mu hrst sněhu za límec kabátu. To už mělo lepší efekt, Brian vypísknul a shodil ze sebe Roge do sněhu.

„Vole!" prohlásil, a to už jsme se smáli všichni.

Když se oba zase zvedli na nohy, během pochechtávání jsme šli dál, když jsem zaslechl něco, co připomínalo kočičí mňoukání, a zastavil jsem se. Nejspíš jsem byl jediný, kdo to slyšel, protože kluci se zastavili a podívali se na mě s povytaženým obočím.

„Co zdržuješ, Frede?" zeptal se Brian. „Pohni prdelí, nebo tu kvůli tobě zamrzneme."

„Kočka!" řekl jsem jenom.

Roger si to samozřejmě okamžitě podle svého zvyku přebral jako upozornění na pěknou ženskou, a začal se rozhlížet do ulic.

„A stojí aspoň za hřích? Kde nějakou vidíš?"

„Frede, ty máš halucinace," odtušil Brian a potřásl hlavou. „To bude z tý zimy."

„Vy jste blbci," zavrtěl jsem hlavou. „Vy to neslyšíte?"

Kluci se zaposlouchali a Bri nakonec pokýval hlavou.

„Máš pravdu, taky slyším mňoukat kočku. Tak, nejsi blázen, slyšíme ji všichni. Můžeme už jít?"

„Zní hrozně zoufale," nedal jsem se odbít a šel jsem směrem, odkud jsem ji slyšel.

Jen jsem zaznamenal, že si Rog s Brianem povzdychli, ale nevěnoval jsem jim příliš pozornosti. Prostě jsem se procházel vánicí a snažil se najít tu kočku. Nakonec jsem ji našel. Musel jsem otevřít tu krabici, která stála mezi popelnicemi. V krabici se krčilo nádherné modrooké kotě s dlouhou strakatou srstí, a žalostně mňoukalo. Na okamžik se mi při pohledu na ni zastavilo srdce. Hned jsem bral kotě do náruče a schovával ho napůl pod bundu.

„Zlatíčko, pššt. Už je dobře. Už je teplíčko. Kdopak tě tu nechal?" švitořil jsem na něj a vrátil se s ním za klukama.

„Pane bože," zaúpěl Brian a protočil oči v sloup. „On si nese kočku!"

„Neříkej mi, že si ji bereme domů, Freddie," povzdychl si Roger. „Co s ní jako budeme dělat?"

„A co bys s ní proboha chtěl dělat, Rogere?" podíval jsem se na svého kamaráda s upřímným zděšením. „Někdo ji tu nechal! Málem umrzla! Samozřejmě, že si ji musíme vzít domů!"

„Ať si ji klidně vezme," mávnul nad tím rukou Brian. „Hlavně ať už jsme doma."

Protože nic moc nenamítali - a i kdyby namítali, měli by smůlu - došli jsme domů i s kočkou. Svlékl jsem si kabát, našel teplou deku a i s kočkou se posadil na gauč. Zabalil jsem ji do deky, aby jí nebyla zima, a hladil jsem ji. Po chvíli začala vděčně vrnět.

„Doneste mi někdo misku s mlíkem," řekl jsem.

„Hrozný. Přitáhne domů zvíře a ještě kolem něj mají skákat všichni ostatní," bručel Brian, ale za chvíli už mi misku s mlékem podával a dokonce si i sedl vedle mě. „Tak ji ukaž. No jo, ty jsi fešanda." Lehce podrbal kočku mezi ušima.

Celý Brian. Dělá ksichty, ale ve skutečnosti je to něžná duše. A Roger? To je v závěru úplně to samé. Za chvíli už seděl z druhé strany a kotě jsme hýčkali všichni tři.

„Jak se bude jmenovat?" zeptal se.

Já jsem se na chvíli zamyslel a potom jsem nad svým nápadem spokojeně zakýval hlavou.

„Myslím, že by se k ní dokonale hodilo jméno Delilah."

„Proč zrovna Delilah?" zeptal se Rog.

„Protože to znamená zbídačená, nebo něco v tom smyslu. A takhle jsme tu chudinku našli. Ale já ti slibuju," teď už jsem mluvil k té malé krásce na mém klíně, „že teď už tě čeká jenom všechno dobrý."