Attila

skončí i tahle kapitola jako koncept?

So, jsme zase tady. O tři roky později. S několikrát přebarvenou hlavou, hlavně tedy ostříhanou, že. Upřímně doufám, že se tyhle texty nikdy k němu nedostanou. Sem chodí tak málo lidí. Vlastně to slouží spíš jako můj internetový deník.
Takže, abych tě uvedla do reality. Je koronakrize, květen roku 2020, za měsíc maturuju. Měla bych se soustředit na učení. Ale co já dělám? Co minutu musím kontrolovat telefon, jestli náhodou nenapsal. Nejhorší na tom je, že on ani nemá čas napsat. Protože od půl šestý do šesti pracuje. Takže většinou co dojede domu, něco málo odpoví a jde spát. A já jako vím, že mu to nemám co vyčítat, že mám být ráda, že pracuje. Ale kurňa mi chybí. Nejhorší na tom je, že jeho přítomnost mi neskutečně chybí. Ale když už jsem s ním, tak vlastně ani nevím, o čem se bavit. Máme úplně jiné koníčky, neměli bychom se ani k sobě hodit. Já ani nevím, proč si dávám plané naděje. Vždyť prostě k sobě ani nepasujeme. Přemýšlím, co mě víc bolí - jestli myšlenka na to, že ho nemám u sebe, že ho necítím (jo, jsem divná, kdykoliv se mi někdo líbí, pamatuju si ho podle pachu) nebo myšlenka na to, že se k sobě nehodíme. Navíc, má jen základní a bůh ví, zda se dostane na střední. On je jako chytrý, neskutečně ho baví fyzika... Ale... Většinu koronakrize prý (teda kromě trávení času se mnou ) trávil sledováním pořadů... A teď ke konci práci. A to je super, alespoň si něco vydělá. Pochází nejspíš z chudší rodiny. Ale... Neměl by momentální peníze stavět nad budoucí. A kdykoliv může jít na učňák, jenom si myslím, že je na něj moc chytrý. Je taky divný, že mě tolik nepritahuje vzhledem. Jako jo, je to borec, že jo 🌚 Ale... Není to můj typ a kdybych ho neznala, tak bych ho asi neoslovila. Ale něco ve mě mi říká, že patříme k sobě. Navíc se známe už tak sakra hodně dlouho.... A prošli jsme si spoustu věcmi.
Jsem z toho hrozně zmatená. Na jednu stranu bych chtěla být v jeho náručí, užívat si to teplo a vůní, na druhou stranu mi dochází, jak moc jsem tlustá a že mě ani neobejme, protože on je oproti mně tyčka. Jakmile si tohle uvědomím, všechny moje romantické a toužebné sny se rozpadají. Říkám si, zda se má ještě vůbec cenu snažit se o nějakou dietu. Taky jsem přemýšlela nad tím, že když se dostatečně dlouho zabejčím a budu jíst míň a zdravěji, cvičit a posilovat, tak nějaké výsledky musí být. A víš co? Zkusíme to hned. Respektive teda zítra. Chci zhubnout, protože chci jeho objetí. To je fér obchod, no ne? Tak bys mi ty, tam nahoře, mohl taky trochu pomoct, prosím. Už konečně chci vypadat alespoň trochu reprezentativně. Nechci, aby se za mě museli kamarádi stydět. Vždyť musím být ten nejtěžší mladý člověk, kterého znají! Vždyť já vážím skoro dvakrát víc, než moje nejlepší kamarádka! Sakra, tohle musí skončit.
Uvidíme, jak to půjde a zda si vůbec na tenhle slib zítra vzpomenu ...