Šiřitel míru

III.

"Rozsviť lampu ostatním a posvítí na cestu i tobě," říkávala často jejich maminka. Vždy je učila pomáhat druhým, a proto se i Eugenie rozhodla dát ostatním lidem z Osady trochu jídla. Nosila na malé náměstí uprostřed vesnice krajíce chleba, kastrol řídké polévky, kterou tajně odnesla z kuchyně. Lidé k ní chodili a rozpačitě si brali nabízené jídlo. Nikdy jí nepoděkovali, neřekli ani slovo. Jen v tichosti mizely mezi domky.

Zbytky, které osadníci nesnědli, schovávala v kostele, do kterého našla cestu malou díru ve zdi. Stačilo odhrnout pár ostrých větviček divoce rostoucího šípku, trošku se pokrčit, prolézt dírou a celá svatyně byla jenom její.

Chladné místo, chráněné před slunečním světlem bylo ideálním místem pro skladování potravin.

Eugenie tam ráda chodívala a jen tak sedávala v kostelních lavicích, sledovala světlo pronikající skleněnými vitrážemi. Šlo poznat, že kostelík už dlouho chátrá a byla si téměř jistá, že tam za posledních několik let nikdo nebyl. Na zemi se válela opadaná omítka a oltář byl od prachu. Přála si vědět o historii kostela trochu víc, ale neměla se koho zeptat. Osadníci s ní nekomunikovali, jediného čeho se od nich doposud dočkala, byly rozpačité pohledy a strýček většinu času spal nebo se divně motal. Eugenie měla strach, jestli strýček není nemocný, ale když se o svůj strach podělila, Colette jí vždy přísným hlasem řekla, že strýček je zdravý a ať to nechá být, že prý až bude starší, pochopí.

Colette trávila každou volnou chvíli s Jeanem. Hodně se sblížili. Celý večer pak v pokoji mladší sestřičce vykládala o jeho uhrančivě černých očích, o rozcuchaných vlasech a svalnaté. Ozvalo se razné zabušení na dveře, které hnědovlásku probralo ze zamyšlení. Rychle se natáhla pro župan a schovala pod něj svoji noční košilku.

„Dále."

Ve dveřích stál Jean. Chladné světlo měsíce, které na chodbu dopadlo skrz okno, osvětlovalo jeho tvář magický světlem. V bělostném světle byl ještě krásnější. Vypracované tělo zakrývala dlouhá košile.

„Colette, rád bych ti ukázal jedno nedaleké a překrásné místo."

Kráska celá zrudla, nakonec přikývla.

„Počkej na mě venku, jen se převleču," požádala ho.

Sotva byl Jean pryč, svalila se do postele, zabořila tvář do polštáře a rozpištěla se. Sestra na ni s údivem v očích hleděla, ale neřekla ani slovo. Jakmile se Colette uklidnila, natáhla se po hřebenu a pročísla s ním své husté hnědé vlasy.

„Ale co si vezmu na sebe?" zděsila se.

Nervózně probíhala po pokoji, vytahovala ze skříní různé oblečení a se zklamaným výrazem je odhazovala na zem. Z venku k nim dolehla cvrččí hudba. Byla teplá letní noc. Colette konečně našla světle žluté šaty, se kterými se spokojila.

„Dobrou noc, Eugeiye,"popřála mladší sestře a vyběhla z pokoje.