Šiřitel míru

II.

V Osadě, přesto že působila opuštěně, žilo pár lidí. Staré domy, jejichž omítka už zažila svá nejlepší léta, postávaly kolem příjezdové cesty. Z oken občas vykoukla hladem a bídou zubožená tvář hospodyněk, ale venku nikdo nebyl. Strýčkův truck s cuknutím zastavil před malým domkem. Eugenia se probudila a rozespale se rozhlížela kolem sebe, tisknouc v náručí plyšového medvídka. K její smůle toho moc nespatřila, neboť okna byla celá zaprášená. Strýček otevřel přihrádku u spolujezdce, vytáhl skleněnou láhev se zlatavou tekutinou a řádně si z ní přihnul.

„Vítejte v Osadě," uštěpačně prohlásil a vybelhal se ven z auta.

Colette už také vystoupila a teď pomáhala mladší sestře.

Ve dveřích stál urostlý chlapec. Na čele se mu leskl pot, rukávy košile měl vykasané nad lokty, aby si je při práci neušpinil. Jeho snědá pleť a čokoládově hnědé vlasy silně kontrastovaly se světlou látkou.

"Toto je Jean, syn mýho kamaráda," mávl strýček rukou jeho směrem. Ve světnici panovalo šero a vzduch byl nasáklý alkoholem a štiplavou vůní zkaženého jídla. Všude byl prach, kuchyňská linka i dřez se ztratily pod hromadou neumytého nádobí. Na dřevěném stole bylo mnoho prázdných sklenic a flašek, čtvrtá židle měla jen tři nohy a tak ležela na zemi.

"Colette, ty s malou budeš spát nahoře. Jean vám to ukáže. Já jdu spát... A vykydejte stáje."

Osaměli. Harmonické tikaní starých hodin, které však nebyly nikde vidět, přehlušilo strýcovo nadávání. Ozval se tříštivý zvuk rozbitého skla. To evidentně hodil prázdnou flašku proti stěně. Nakonec se s žuchnutím svalil na postel a s mohutným chrápáním, za které by se nemusel stydět ani medvěd, usnul.

Přesto že si děvčata po několika týdnech na život v osadě zvykla, chyběly jim rušné pařížské ulice plné lidí. Jean je naučil, jak správně podojit kozu nebo vyčistit stáje, a tak mu často pomáhaly. Zatím, co se Collete přihlouple chichotala každému vtipu svého milého, Eugenie smutně pozorovala, jak na ni všichni hledí s odporem. Po matce dostala ruské jméno. Jméno nepřítele.