Jeho

1. Kapitola

Studený vítr rozcuchával její havraní vlasy, její pomněnkové oči propalovaly oblohu plnou šedivých mráčku s kterých kapala voda. Její růžová ústa byly pootevřené avšak nevycházela z nich ani hláska. Seděla na lavičce a přemýšlela o tom co se stalo, Gemma neměla tušení, že zrovna dnes se to dozví. Že dnes se dozví to, že pohádky a děsivé příběhy se staly skutečností, upíři, vlkodlaci, elfy či víly už nebyly chabý výmysl a právě ona byla jedna s těch dívek, které byly vybrány pro ně aby stále vládla rovnováha. Nechápala proč zrovna ona? Proč si ty stvůry nevybrali někoho sobě rovného? Proč zrovna jí?

Gemma:" ..Proč?"

Nezmohla se na nic jiného, věděla, že se musí vrátit domu, ale snažila se to co nejvíce oddalovat. Každá ledová kapka, která dosedala na její už tak ledové tělo ji napomohla k tichému vzlyku.

*This night is cold in the kingdom I can feel you fade away*

Mobil. Gemma si utřela slzy a podívala se na displej. Matka. Chvíli váhala jestli to chce vůbec zvednout, ale nakonec přejela prstem do leva.

" Ano matko?"

" Gemmo, měla by si už přijít domu. Za chviličku přijde On a my nechceme aby od tebe náhodou ještě něco chytil"

Gemma si silně povzdychla, mrzelo ji, že se její matka zajímala víc o nějakou zrůdu než o vlastní dceru.

" Ano matko"

S tímto hovor skončil. Nemohla vůbec uvěřit, že ji to ještě oznámili ani ne 24 hodin předem. Nenáviděla je, teď to mohla říct s plných plic a bez jediné výčitky. Pomalým tahem se zvedla s dřevěné lavičky a šla cestou, která vedla menším lesíkem domů. Milovala lesy, vždy obdivovala jak slunce putuje mezi stromy, jak si lístky potichu šeptaly se stromy. Slzy se jí kutálely po její ledové tváři a občas jí pod nohama křupla větvička. Nemohla přestat myslet na to, že za pár hodin bude patřit nějaké kruté nelidské bytosti bez srdce. Bohužel, neměla na výběr, nemohla říci, že s tím nesouhlasí. Byla to přece jen žena a ženy nemají moc velké slovo dokud si nevezmou mocného a silného muže nemůžou říci ani svou myšlenku nahlas, takže protest by byl přeci jen zbytečný. Když už byla u vchodových dveří musela se pozastavit tenhle den byl možná poslední den kdy byla venku , kdy se svobodně nadechla čerstvého vzduchu či kdy se mohla kochat nádhernou krajinou a v jejich očích ještě neposkvrněný svět. Potichu a naposled vzlykla a vešla dovnitř avšak to co uviděla. To co na ní za těma dveřmi čekalo jí donutilo stát na místě jak tvrdé Y.