Prvočíslo ✓

9. Další náhoda

Na svém novém tábořišti už byla několik dní, mimo domov už přes tři týdny. Našla si místo blízko potoka, kousek nad ním, aby se vyhnula zbytečné vlhkosti. Nakův zázračný lék fungoval a škrábanců od deliska se rychle zbavila - ale se vzpomínkami to tak rychle nešlo. Zdálo se ale, že náhody se vyčerpaly na pokusu udělat z ní večeři pro tu velkou kočkovitou šelmu. Od té doby se až na drobnosti nic nedělo, i když se nemohla zbavit tušení, že přijde něco dalšího - většího, než útok deliska a cokoliv, co zatím zažila. Věděla, že nikdo nedokáže věštit budoucnost, ani prvočísla ne - takže hádala, že to souvisí s něčím, co už začalo. Nedokázala ale nijak blíž určit, o co jde.

Nechávala oheň hořet celou noc a doufala, že to případné další útoky divokých šelem zarazí. Ať už to bylo tím nebo ne, kromě ptáků ve větvích zahlédla jen málo zvířat. Během dne se potloukala okolo tábořiště nebo se snažila trochu zvelebit svůj dočasný domov. Kolem ohniště nanosila menší kameny z potoka, rozložila přístřešek, kdyby znovu pršelo, ale nechala ho otevřený, aby dovnitř proudil čerstvý vzduch. Okolí vyčistila od spadaných větví, které naskládala na hromádku vedle ohniště, aby měla čím přikládat.

Vracela se od potoka s lahví plnou vody. Během dne nenašla ani chvilku k tomu, aby se najedla - zásoby se jí znovu tenčily a tak celý den pátrala po něčem, co by se dalo jíst. Nebyla však příliš úspěšná. Mrzutě si pomyslela, že by ji nikdy nenapadlo, kolik času shánění potravy zabere. Oheň rozdělala už před pár minutami, jelikož do tábořiště se vrátila téměř za tmy.

Teď jasně viděla mezi stromy jeho vesele poskakující oranžové světlo. Zamířila k němu a na chvíli se jí téměř zdálo, že u něj uvidí sedět Naka a otce. Zavřela oči a zakázala si podobné myšlenky. Tohle je její oheň. Jenom její… jak se ale přiblížila ke světlu, skutečně někoho uviděla a určitě nešlo jen o její představu. Dřepěl vedle ohniště a prohrabával ho klackem, který používala jako pohrabáč.

Nak. Musel to být on. Nikdo jiný to být nemohl. Rozběhla se k ohni plná radosti, že ho zase vidí, příliš zaslepená nadšením na to, aby ji třeba jen napadlo, proč přišel a jak ji našel. Pak se zarazila na kraji kruhu světla. Rázem si uvědomila, jak hloupá myšlenka to byla. Co by tady, uprostřed lesů, dělal asi tak její bratr? Nemohl ji najít, dala si záležet na tom, aby se její poloha nedala zjistit. Zlahanské lesy byly obrovské. Chlapce u ohně neznala. Ucítila vztek a připadala si hloupě, že se nechala tak oklamat. Odhodlaně vešla do světla ohně, aniž by věnovala pozornost velkému noži, který měl ten cizí kluk u pasu. Zvedl k ní hlavu, ale nezdálo se, že by ho její přítomnost nějak překvapila.

"Co tu chceš?" vyhrkla vztekle. "Kde ses tu vzal?" 

Postavil se, ale nevypadal, že se chystá použít zbraň, šlo spíš o intuitivní reakci na její vztek.

"Uklidni se. Prosím," požádal ji. "Nechci ti ublížit."

"Já tobě možná jo," zavrčela vztekle. Co si o sobě myslel? Tohle bylo její tábořiště - neměl tu co dělat. A rozhodně se nebála, že by jí mohl ublížit. Napadlo ji, že vztek může přinést další náhody, ale v tuhle chvíli  na tom nezáleželo. Navíc, jednu z nich právě našla sedět u svého ohně.

"Počkej," snažil se zarazit její vztek. "Nikdy se nemůžeš vrátit domů, je to tak? Jenom tvoje přítomnost může ohrozit celou tvoji rodinu. Nemůžeš žít mezi lidmi."

"O co ti jde? Přišel ses mi vysmívat?" vyhrkla překvapeně.

"Ne. Můžeme si sednout?" ukázal k ohništi. Dívka krátce kývla. Z jejího držení těla bylo jasně patrné, jak naštvaná je, když se toporně posadila na kámen vedle ohně. Ostražitě chlapce sledovala - po počátečním návalu vzteku si uvědomila, že jeho nůž by skutečně mohl být nebezpečný. Těžko by se mu beze zbraně ubránila.

"Možná bychom měli začít znovu," pokusil se usmířit ji. "Nemáš hlad?"

Vytáhl z vaku kus nějakého velkého ovoce. Nedůvěřivě se na něj podívala.

"Ne, díky," odsekla, ale žaludek ji zradil a vydal hlasitý zvuk, který její slova okamžitě zpochybnil. Mladík zdvihl obočí.

"Mám kočku," zavrčela a natáhla se po balíčku studeného tuhého masa, které si předtím stačila připravit vedle ohně. Snažila se, aby to znělo rozhodně a odmítavě. Když si všimla jeho zmateného výrazu, uvědomila si, že to nejspíš tak docela nevyšlo. Když si přehrála svoje poslední slova, vlastně se mu příliš nedivila. Povzdechla si a vztek najednou zmizel. Zůstala ostražitá, ale konečně dokázala na chlapce pohlédnout jinak než jako na toho, kdo se vydával za Naka a zjitřil tak bolavé vzpomínky.

"Teda… deliska. To je jedno," zamumlala.

"Hmmm… asi jo." Pořád vypadal zmateně.

"Vlastně jsem teď delší dobu s nikým nemluvil," dodal, jako by chtěl omluvit to, že její slova nepochopil.

"Nejsi sám," pokrčila rameny. Všiml si, že její opatrný pohled směřuje k velkému noži. Vytáhl ho z pouzdra a podal dívce.

"Vážně ti neublížím."

"Jak vím, že nemáš další zbraně? Nebo že to jídlo není otrávené?" zajímala se. Koneckonců, pořád platila skutečnost, že tu neměl co dělat - nebyl rozumný důvod k tomu, aby se tu potkali. Pokud…

"Posílá tě moje matka?"

"Cože?"

"Zajímá mě, jak bys mohl náhodou narazit na můj tábor v celém tom ohromném lese," vysvětlila. Na chvíli zmlkl a sklopil oči. Když se jejich pohledy znovu setkaly, tiše pronesl:

"Snad proto, že náhody už pár let vedou můj život."

Tahle kapitola je zatím asi nejkratší, ale zdálo se mi tak nějak správné to tady utnout. Takže - co si o něm myslíte? Věřili byste mu na Fiřině místě? Kdo to je a kde se tam vzal? Budu ráda za každý komentář, díky, že jste dočetli až sem 😊 - pomalu se blížíme ke konci povídky.