Prvočíslo ✓

3. Oslava

Nestačila se ani pořádně rozhlédnout, když se jí zmocnilo cosi jako malé tornádo.

„Ukaž kartu, prosím, no tak ji ukaž! Dělej, chci se podívat!"

Podařilo se jí zachytit poskakující devítileté děvče a s heknutím ho zvedla ze země.

„Dej mi pár vteřin," požádala a postavila ho stranou. Dívenka si to nenechala líbit a během chvilky znovu běhala kolem, ale dostala aspoň čas na to, aby rychle shodila boty, než ji znovu chytila za ruku. Cosi brebentila a starší dívka se rezignovaně nechala odtáhnout do hlavní místnosti celého domu.

„Firo! Čekala jsem tě trochu později. Šlo to rychle!" matka se k ní vrhla jen s o něco menším nadšením, sevřela ji v náručí a políbila na obě tváře. Dívka odevzdaně vytáhla z kapsy skleněnou kartu a podala ji matce.

„Moc ti to tam sluší," komentovala okamžitě. Pak rychle přelétla pohledem číslo:

„Nic moc zapamatovatelného. Ale pětka na začátku prý nosí štěstí, to je dobré. Tedy pokud by se ti chtělo věřit na pověry."

„Ani ne. Je to prvočíslo."

To ženě na chvíli vzalo dech. Podívala se na kartu skoro s posvátnou úctou.

„To je... to nemůže být pravda," vydechla. „To je nádhera! Počkej, musím upravit dort na dnešní oslavu!"

Fira její další slova raději přestala vnímat. Věděla, že matka není vyloženě hloupá, jen zkrátka nechtěla uvažovat nad nepříjemnými věcmi. Věřila světu takovému, jaký ho viděla, a viděla ho tak, jak jí ho předložili. Všichni říkali, že být prvočíslo je skvělé. Proto to automaticky skvělé bylo. 

Zdálo se však, že Fiřina sestra vidí situaci trochu jinak. Dívka si všimla, jak se přikrčila za matkou se zamračeným výrazem a téměř slzami v očích.

„Fir? Co se stalo?"

Ten hlas ji okamžitě vytrhl z úvah. Přestože se snažila tvářit aspoň neutrálně, když už nedokázala předstírat radost, tenhle člověk masku snadno prohlédl. Vlastně ji to nepřekvapilo - znal ji lépe než kdokoliv jiný.

„Ona je prvočíslo," vyhrkla dívenka, do té chvíle skrytá za matkou. Chlapec, asi o rok starší než Fira, zůstal stát na schodech jako opařený.

„Není to fér, Naku. Já nikdy prvočíslo nebudu. A přitom bych strašně chtěla..." dívenka se schoulila a začala natahovat.

„Třeba jednou pochopíš, že to až taková výhra není," prohodil tiše.

„Kecáš. Majky máma říká, že seš paranoidní idiot," prohlásilo děvče s převahou a rychle si otřelo oči, zřejmě ve snaze dodat svým slovům tu pravou váhu.

„Tak můžeš Majce vyřídit, že její matka je důvěřivá kráva. A jednou na to doplatí."

„Ale Majka..."

Matce očividně došla trpělivost:

„Můžete toho nechat!? Leono, neopovažuj se tohle před Majkou opakovat!" pak se otočila k chlapci a zahrnula do výtek i jeho:

„Čekala bych od tebe trochu dospělejší chování."

„Víš, od kolika lidí bych tohle čekal já?" zamumlal a Fira si byla téměř jistá, že bratr tím nemyslel jen Majčinu matku. Hádka však na chvíli odvedla pozornost a ona toho obratně využila. Vytáhla rozčílené matce kartu z ruky a vytratila se po schodech nahoru.

Nak se objevil o chvíli později s pohřebním výrazem ve tváři. Vklouzl za ní do pokoje a zůstal stát u dveří, zatímco ona bezmocně padla na postel. Karta ležela vedle ní tak, jak jí vypadla z ruky, nenáviděný symbol všeho, co se dnes stalo.